smyslovou neb rozumovou sensací. Právě kniha přítomná,
nad níž od Marností Viktor Dyk nenapsal bohatšího svazku
lyrického, dosvědčuje, že v něm vedle dialektika dříme
impnisionista velkého kouzla a syté náladovosti. Stačí jen
pročísti mlžný pastel Novoroční noci, podivně záludnou
perspektivuSnu, narážkovou plastiku Krajiny, dojmový dvojzpěv
léta a smrti ve vzpomínce na K. Kamínka, lyrický feuilleton
Májovou idylu nebo zvláště opojnou a vlažnou navečerní
harmonii středočeského venkova v básni Anebo, aby rázem
vysvitla tato jeho nedoceněná vloha, která se ovšem vyjadřuje
sporým a hutným slovem, střídmou barvou, úsečným veršem
úzkého rozpětí.

Avšak Viktor Dyk nezaváhal. Ničeho nehrozí se více než
chvíle, kdyby mohl zapomenouti: hlas mladosti, hlas mrtvých
druhů, hlas praotců, ale především hlas budoucnosti
přehlušují hlas štěstí a zavazují, aby zvolil cestu, která sluje Anebo.
Nevidí se na ní posléze sám i může pozdra viti statečné druhy
neb alespoň nač~rpati síly z jejich čerstvých rovů j smí (jako
v grandiosní Apostrofě) ujistiti se, že postup světové spra·
vedlnosti a evropské mravnosti jest na jeho straně i tuší, že
jeho pout neztrácí se v Nekonečnu věčně nedosažitelném,
nýbrž že vede b"zpečně do země vyvolené, kde hovoří s nebem
vrchů témě, z hořících keřů mluví Bůh. Nezapochyboval
nikdy o svém ideálu, ale proto nebyl nikdy prostomyslným
důvěřivcem, jenž myslí, že jeho splnění jest na dostřel.

Ale co na tom? Cíl nedosažený mnou aneb mně
nedostupný, nepřestává býti proto cílem. Stačí, abych k jeho
uskutečnění dal to, co mám nejlepšího. Viktor Dyk dal celý
svůj karakter a svou sloku, tak podobnou této nehonosné a
diskretní povaze. Podobá se kalené oceli, neboť hluboký cit
prošel studenou a posilující lázní přesné a nepodplatné úvahy
rozumové. Jest pružná a břitká, zároveň zbraň i nástroj. Její
zatmělá barva teskného svitu neupoutá naráz, ale pohlédněte
blíže a postřehnete, jak na temných plochách, přecházejících
dó modra, hraje odraz oblohy a Nekonečna.

108