ne toliko slibům, ale i touhám smělé mladosti. Viktor Dyk
nemůže se rozhodnouti než pro tuto cestu, k níž plesně a
důtklivě doléhá tento zpěv mrtvého, ale nepohřbeného mládí
a věčně živého ideálu:

Zachytit neřečená slova,

dát výraz němým tradicím,

dát mluvit mrtvým ze hřbitova,
dát mluvit mrfvqm žijícím.

A vyloviti z řeky hlubin

po přešlém stopy takové:

cos jako perlu, cos jak rubín.
Můj domove, můj domove I

Rozpor obou cest jest osudnější, než by se mohlo zdáti
letmému pohledu. První širokou drahou valí se rozkoš se
zlatým smíchem, láska se šťastnou smyslnosti, samospasitelnost
optimismu i sebemilství odborníků i slaboši opojení vlastním
pohodlím a lidé malé víry, kteří vědí, jak krušno jest zůstati
věrnu ideálu, srovnají se tam s pesimisty, jimž pohrdání vším
dovoluje nebrati na sebe risiko ničeho. Nelítostnou
Diogenovou lucernou osvětluje si Viktor Dyk v prvním oddílu knihy
jednotlivé skladné typy zástupu neodpovědného a blaženého
ve svém sobeckém slabošství - proto první Jilile knihy jest
většinou dilem satirika a karatele, jenž se pro ~vé bezohledné
a pevně dopadající sarkasmy neučil nadarmo od svého Vietora
Huga, od svého Barbiera, ačkoliv není mu dána jejich zdrcující,
románská jasnost a jejich široká kadence řečnická.

Ale mýlil by se, kdo by soudil, že Dykovo rozcestí jest
souznačné s biblickou křižovatkou dráhy k dokonalosti a
cesty k zatracení - tak prostoduchý není dualismus
antitetického básníka. I cesta, která slove Buď, měla pro lyrika
svůdný půvab a ženský úsměv - jdeme-li po ní, jeví se nám
život v čistém umělectví barevnou skvrnou, rozkošným akordem,

107