trag~die, někdy uvolněné stavby dramatické, ale často
vzácných hodnot básnických, alespoň v detailu, se tu
provozovaly dbaleji, tu povrchněji j leč až na jedinou výjimku
populární Noci na Karlštejně, propadaly příliš rychle a příliš
trvale archivu divadelnímu. Nezdomácněla ani česká trilogie
přemyslovecká, ani velkorysá trojdílná Hippodamie, a jasný
úsměv rozkošné komedie Soudu lásky jest dnešním
návštěvníkům Národního divadla stejně neznám jako rosná lyričnost
Trojího políbení. Ano, přišly v 90. letech trpké chvíle, kdy
básnický spolubudovatel Národního divadla rozhodl se zříci
dramatické dráhy, nabyv dojmu, že nadbytek jeho poesie
Národnímu divadlu překáží. Bohužel, jeho případ nebyl
ojedinělý: po něm a po Zeyerovi následovala řada dramatiků dnes
žijících, pro jejichž nejbásničtější výtvory nebylo místa v
našem Pa~theoDu j byla odčiněna víra divadelní správy tím, že
dodatečně uznala, jak se mýlila a že svou pochybovačnou
nepřízeň vyhradila opět dramatikům mladším?

Národ náš obnovuje v těchto dnech s radostným nadšením
slib lásky, jejž v obou předchozích pokoleních učinil
Národnímu divadlu. Myslím, že jest to zároveň nejkrásnější a
nejdůstojnější chvíle, aby Národní divadlo samo obnovilo svůj
slib povinnosti k českému básnictví, že chce býti vždy
věrným, nevyhasínajícím jeho krbem, kde nezajdou plameny
účasti a zájmu, trpělivé pozornosti a teplé důvěry. Neboť pouze
tak může býti i pro naše básnictví skutečným pantheonem.

92