Třetí, nejkratši zpěv Pantheonu, vznikl hned po tragickém
dvanáctém srpnu 1881 a jest vedle Dvou požárů Svatopluka
Čecha nejzávažnější slovesnou památkou na tehdejší žal
národní. Prudce názorný obraz ohnivé zkázy Národního divadla,
kdy zdálo se, že slunce chytlo do svých spárů ten zázrak
náš, na jeho žárlíc krásu, nám chtělo unésti jej, vystřídán
jest hořkou a Vrchlickému dosti běžnou dumou o národním
osudu, kdy každá hvězda zklamati nás musí. Ale vše
vyrovnávající a mravně útěšný optimism Vrchlického dospívá
na konec přece vítězství nad pochybnostmi a smutky, ukazuje
ke kladům, jež nám přineslo neštěstí národní:

Před požárem tím my jsme nevěděli,

kdo vlastně jsme; on ukázal nám, celý
že národ nyní ;edno srdce vroucí ;

a láska taková je všemohoucí,

a vůle taková se nepoddává I

Jsme děti bouře, zvyklí na zápasy,
a otužení, v neštěstí jsme bratří,

"CO takých slzí křest má - věkům patří !

Tímto třetím zpěvem Pantheonu zařadil se Jaroslav
Vrchlický mezi zvláště účinné znovubudovatele Národního divadla:
proslulý tragéd Josef Šmaha, jenž již první rhapsodií vybízel
k horlivějšim sbirkám, dosáhl velkých uměleckých i hmotných
úspěchů, přednášeje tento působivý oddil Pantheonu, u
výrazu značně zjednodušený. I mohl Jaroslav Vrchlický při
znovuotevřeni národní svatyně pohlížeti na dílo dovršené
s hrdým vědomím, že se účastnil sám platně obnovy jeho
velkou písní pyšné vděčnosti jest tento čtvrtý dil skladby,
lišící se od předchozích částí nespojitou úryvkovitostí, v níž
se láme plesný výkřik básníka, nabízejícího se za ústa národu
celého. Trojí postřeh smyslový dodává této improvisaci síly a
za"chraňuje ji před matnostímnohoslovného výlevu řečnického.

90