vším řadí se Pantheon v těsnou blízkost prvního svazku
Mythů, kde po prvé se Jaroslav Vrchlický přiklonil epicky
k látkám domácím, vykládaje dávnověkou pověst o Šárce a
o Ctiradu a parafrasuje dvě klášterní legendy, o svatém
Prokopu a o kříži Božetěchově.

Tento návrat domů nebyl mladému kosmopolitovi
Vrchlickému nikterak lehký a dál se proto takřka oklikami. První
zpěv Pantheonu napsaný r. 1880 a povzbuzující k oživení
sbírek na Národní divadlo, vyvolává svými malebnými
jambickými verši plnozvukých ženských rýmů nejprve biblický
výjev stavby babylonské věže a hlásí se barvitostí
východního koloritu, hromaděním upřílišených přímětků, řečnickými
prvky a hlavně visionářským pojetím mytické pověstí jako
výtvor dílny hugovské. K této věži vzdoru protí vůli nebes
čnějící nad vřavu a zmatek přirovnává nezcela logicky a
nezcela jasně českou svatyni nad Vltavou, zbudovanou proti
nepřízni osudu a zvedající témě k nebesům - básník blíží se
v pomalých a nejistých kruzích ke svému vlastnímu námětu,
až ve třetím odstavci zasáhne přímým slovem do otázek a
potřeb dne i národa: proti nadšení pří základech Národního
divadla staví ochabnutí v práci i ve štědrosti a horlivě volá
po tom, aby otevřená dlaň všech umožnila dokončení stavby.
Zde - po prvé, tuším, v básnickém svém díle vůbec, -
pojímá Vrchlický národní úkol přítomností jakožto pokračování
vlastenecké obrody české, poukazuje na Jungmannovo a
Kollárovo dědictví, ano vypůjčuje si přímo ze Slávy dcery
řečnické patos, letící a hřímající vichrem nad Šumavou a
Tatrami - štědrost pro divadlo, štědrost všech, nikdy
neochabující, štědrost demokratická, stává se heslem. Jako v mladším
básnickém období zpravidla jest i zde spojena plamenná
výmluvnost Vrchlického s upřílišováním, jež nedomýšlí ani
obrazu, ani pointy a zhusta zkresluje velmi libovolně dané
motivy. Nikde se to nejeví tak rušivě, jako v závěru této první
rhapsodie, kde národní svatyně nad Vltavou se zlatým svým
hřebenem krotí Žižkův hněv na Prahu, kde Libušino vidění

88