PANTHEON

Jarní slavnosti položení základního kamene Národního
divadla roku 1868 nevzbudily v českém básnictví díla, jež by
bylo jen poněkud úměrným výrazem obecného národního
nadšení ze symbolického činu kulturního. Kdo zná důvěrněji
poměry v naší poesii za oné doby tak osvícené politicky,
avšak umělecky spíše jen přechodní, snadno si vysvětlí, proč
se češti básníci opozdili za politiky, ale i za hudebníky: škola
Májová, která tenkráte vtiskovala našemu písemnictví ráz,
a jejíž oba vůdcové se ostatně výborně osvědčili v
novinářské kampani pro velké a samostatné divadlo národní,
nevládla slovem dosti vzletným a slohem dosti výmluvným, aby
dovedla vznosnou fugou básnicko-řečnickou zachytiti horkou
a světlou vlnu mladistvého entusiasmu, rozkošně
zachvátivšího český lid za oněch památných dnů - slovesný odlesk
její kmitavé a hřející záře třeba hledati spíše v Nerudových
a Hálkových žurnalistických statich a v pádné slavnostní
rétorice Karla Sladkovského.

Následujících patnácte let, za nichž svornou součinnosti
národní štědrosti a národního umění zpod vltavského dna,
tváří v tvář Hradčanům, vyrůstala krásná renesanční stavba,
milovaná všemi Čechy tak horoucně, zapsáno jest významně
v dějinách českého básnického slova: náš verš, dotud suchý
a střízlivý, nabyl barvy a lesku, snahu po prosté melodičnosti
nahradil úsilím o výtvarnou plnost a zdobu, v architektonické
šíři a dekorační vnadě přizpůsobil se dobovým ideálům
renesančním: zářivý příklad mladých virtuosů v básnickém
verbalismu a v umné rétorice Svatopluka Čecha a Jaroslava
Vrchlického zvábil na čas i dozrávajícího mistra protílehlého
slohu, Jana Nerudu. Nešlo při tom o pouhou kulturu slova
- toto zezápadnění a pqevropštění českého básnického
výrazu bylo sourodým doprovodem nových ctižádosti české
myšlenky, která dychtila udomácniti Se a změřiti svou sílu

86