prudkým vzletem visionářským, vepředl v létech
sedmdesátých Sv. Čech do lyrické meditace základní motiv 37. hlavy
Ezechielovy a docilil tim mocného účinu i jsou to Čechovy
nepříliš populární skladby Handžár a Zimní noc. Obě zrodily
se ze samotářské dumy o válečných a politických událostech
na Balkáně vl. 1875-1878, a v obou pojal básník srbské,
černohorské, bulharské a ruské boje proti Turecku jako
společnou věc celého Slovanstva i jako pokračování v jeho
dějinných tradicich. Kdežto však v Handžáru, psaném na počátku
bitevních událostí r. 1876, dospívá víry v konečné vitězství
jihoslovanských zbraní jenom nesměle a ne bez počátečních
pochybností, zpívá r. 1879 již po míru v San Stefano v Zimní
noci z plných plic hymnu slovanského světového triumfu a
neváhá horovati o dobytí Cařihradu spojenými voj i
slovanskými - takto jsou obě skladby průpravou k nadšeně
nadějnému panslavismu Slavie.

Handžár, který vzdáleně souvisí s Dýkou od Lermontova,
jest samomluvou básníkovou, v níž se samotář ve své jizbě
obraci ke zkrvácené zbrani hrdinů balkánských, stihaje duchem
věků tajemství. Biblické obraty a obrazy tlačí se v řadách
do teskné a pobouřené dumy Čechovy: celá pokolení pijí
z kalicha muk í slovanské plémě vodí Bůh jen poušti í osud
věnčí zedrané témě Slovanstva trnovou korunou í bratří na
jihu naříkají, pláčí, ječí jako kdys kol babylonských řek - a
v této biblické temné a hořké náladě utrpení připadá Čechovi
vidění Ezechielovo, tvoříc takřka pro log k řadě krutých
výjevů z útisků Jihoslovanů od Turků, výjevů, jejichž ušlechtilé
a přísné patos namnoze připomíná hrdinské obrazové
komposice Jaroslava Čermáka; náhlý odboj junáckých bohatýrů
srbských s handžáry v rukou a s písní na rtech přerušuje tyto
vise útisku, násilí, hanby a hněvu.

Děsivá nálada smrti a oSl,ldu chvěje se mátožným křídlem
nad onou slokou Čechova Handžáru, kde si vyvolává vidění
Ezechielovo:

83