israelské. I zvíte, že já jsem Hospodin, kdgž otevru hroby
vaše a vyvedu vás z hrobů vašich, lide můj. A dám Ducha
svého do vás, abyste ožili a osadím vás v zemi vaší, i zvíte,
že já Hospodin mluvím i činím.

Nelze odolati působivosti tohoto věšteckého vidění ani
dnes, když nás odděluje tma půltřetího tisíciletí od jeho
napsání. V době nejhlubšího pokoření národního, když stát
židovský roztržen jest na dvě království, a když část lidu úpí
v zajetí, koná se vrušený dialog mezi Hospodinem a jeho
prorokem - lidská nedověrnost a malátnost ocitá se ve srážce
se zázračnou vůlí všemohoucího Boha a přijímá žasnouc
poučení i povzbuzení od něho. Antitésa vyhnána jest do
krajností, neboť co může se právě Židu, pochybujícímu o životě
záhrobním a o vzkříšení mrtvého těla, vůbec zdáti
nemožnějším než oživení kostí? Tento div odehrává se s dramatickou
názorností před očima žasno~cího proroka, jenž nyní hlásá
lidu, že národ není mrtev a ztracen, nýbrž předurčen Bohem
k velikosti dějinné i mravní. Celé Ezechielovo umění slohové
jest tu shromážděno: naléhavost řečnického slova a prudká
dějovost i duchovní pojetí života zobrazené s realismem drsně
útočným i perspektiva prorockého vidění, vyrůstající z
politické skutečnosti i věty prorokovy, nabývající váhy Um, že
jejich původce vystupuje jako pouhý nástroj a tlumočník
Hospodinův. Pojímáme-li Ezechielovu visi jen liberalisticky, jak
učinil V. Hugo, když spatřoval v oživujícím duchu symbol
svobody, stíráme mnoho z tragiky této úchvatné kapitoly; lépe
jí rozumějí ti, kdož v ní zdůrazňují prvek národní a čerpají
ze starozákonného proroctví Ezechielova důvěru v nepřetržitý
a věčný život národa vedeného a řízeného duchem božím:
kde jest, ó Smrti, osten tvůj?

Taktovtéžedobě,kdyJaroslavVrchlickýdumalpodleHugova
návodu nad starozákonními proroky, začetl se do Ezechiela
a jeho vidění jiný básník český, jemuž zpravidla nepřisuzujeme
zvláštní kultury biblické - Svatopluk Čech. Ve dvou básních,
nasycených mocným uvědoměním slovanským a nesených

82