velkonoční: Já slyším blahozvěst, však schází mně, ach,
víra! Zde se rozcházíme se starým Svatoplukem Čechem,
abychom mohli zůstati věrni národním ideálům jeho mužných
let, kdy sám ve varovné básni Nevěřme nikomu odmítal
smírný pozdrav a lákavý úsměv lahodně mluvícího mocného
soka, od něhož nyní lehkověrně očekává součinnost na
humanním obrození světa.

V téže době, kdy chiliastický přelud a humanitní utopie
kalily Svatopluku Čechovi unavený zrak, odnímajíce mu
porozumění pro skutečnosti veřejného života, rostla i mohutněla
v Čechách nová politická poesie,jejíž síla a prudkost
zakládala se právě na politickém positivismu, na pronikavém
zhodnocení aktuálních poměrů, na pohledu střízlivém i
kritickém. Byl to J. S. Machar, temperamentem, názorem i
výrazem pravý protinožec Svatopluka Čecha. Ten jakoby
odezvou na humanitní modlitbu řipskou vzýval Prozřetelnost,
aby nás učillila nad ocel tvrdšími. Obrození českého
nacionalismu ve světové válce nepřijalo všech zásad, výzev a
protestů staršího Macharova politického básnictví a reagovalo
proti nejedné z nich j naopak vděčně si osvojilo od Sv. Čecha
mnohý příklad a podnět. Avšak s drahým poetou českého
Středohoří nedovedeme a nechceme vystoupiti na jeho Řip,
abychom tam všemu odpouštěli a se vším se
smiřovalirozhodně míníme na chlumech i v údolích, ve vnitrozemí i na
pomezí podle Macharovy pobídky živiti v sobě tvrdost ocele
nejen proti nepřátelům, ale i proti sobě samým. Neboť to,
čemu podlehl Svatopluk Čech na Řípu, byla hodina pokušení.

79