chybí, toť čistý sedlák, opírající se o rodnou a ornou půdu a
vypravující o rozporech, v něž uvádí jej jeho životní
povoláni. Humor, ozlacující vlídně celý cyklus, vzbuzuje ve
čtenáři však pevné přesvědčení, že se nadhozené rozpory
vyrovnají harmonicky, a že bez konfliktů rázu tragického náš
venkov uhájí si nadále prvního místa v národním životě.

Ale harmonické toto luštění nevyhovovalo trvale
starostlivému zájmu českého vlasteneckého problematika: venkovské
a selské idyly, jež pak následují v mužném i stařeckém
tvoření Čechově, znepokojují se vesměs naléhavými časovými
otázkami a mění se tím v práce výrazně tendenční.

Vyhraněný prototyp venkovských a selských svých idyl
s tendenčně časovým pozadím vytVOřil Svatopluk Čech roku
1883 v Lešetínském kováři. Starý, spokojený světrolnických
řádů a drobného domáckého průmyslu ocitá se náhle a
neočekávaně tváří v tvář novodobým formám společenským
a hospodářským a podstupuje s nimi zápas na život a na smrt.
Smírné, zprostředkující řešení jest nadobro vyloučeno, neboť
jak kovář lešetínský, tvrdošíjně lpící na rodné půdě a jejím
svobodném užívání, tak cizácký továrník, samolibý to
stoupenec těžařského liberalismu, jsou neústupnými představiteli
dvou protilehlých zásad. Konflikt, spíše dialektický než
dramatický, vyzrává až k tragice, v níž nositel starobylého práva
sice hyne, ale nepodléhá: na konec přece vítězí rukodělná
domácí výroba nad hromadnou, strojovou prací tovární,
princip zděděné a osobně ovládnuté půdy nad kapitalismem, jenž
v půdě nevidí než mrtvý prostředek zbohatnutí, posvátnost
domova nad přívalem cizoty. Pravá selanka šťastného
selského života neklene se tedy nad vlastním dějem, jehož
obsahem jest živlů i zásad boj a svár - ta zlatí útěšnou Svou září
minulost, z níž lešetinský kovář ční jako čestný a osamocený
pozůstatek, ta kyne čtenáři z optimistického závěru,
slibujícího obnovu bývalých řádů. Proto Lešetinskému kováři chybí
klidná, monumentální pohoda dokonalých idyl í marně
bychom tam hledali jak typické děje rolnického stavu, tak hutné

66