BÁSNíK SELSKÝCH TUCH A JISTOT

Z básníků. k nimž v posledních otřesených letech našlo
české čtenářstvo nový, důvěrnější a opravdovější vztah, dva
vyrůstají ze selské půdy, aby posypali její vonné líchy na·
rtÍžovělými jabloňovými květy své poesie, Josef V. Sládek
a Svatopluk Čech. Oba, rodáci českého venkova a potomCi
rolnického rodu, zůstali i tehdy. když způsobem života
nadobro splynuli s měšfanstvem a zakotvili v městě, věrni
názoru svých praotců, že zdraví a řád světa stojí na selském
stavu i spolehlivého toho přesvědčení nedovedl v nich otřásti
ani poznatek, že národ náš zvolna, ale jistě přechází od
hospodářství agrárního k průmyslné soustavě - oba. vyznavači
občanské spravedlnosti, uvítali sice v dělníku, který hlásí se
o svá práva. hrdinu budoucnosti, leč sami uctívali i nadále
vlastního reka národu Přemyslova v sedláku, jenž žije ve
shodě s přírodou a jenž zachovává a střeží odvěké dědictví
- vzdělanou a neúnavně plodivou půdu.

Avšak jenom po vrchní pohl~d by mohl přehlédnouti
podstatného rozdílu mezi Sládkovým pevným a neměnným
zakotvením v hrdém a soběstačném sedláctví a mezi Čechovým
toužebným kultem idealisovaného rolnického stavu: kdežto
jadrný autor Starosvětských písniček a Směsky se stále cítí
kostí z kostí západočeských oráčů a ženců, nedovede citlivý
básník Zpěvníku Jana Buriana a Sekáčů úplně překonati
rozpačitého ostychu, když svou měkkou, bílou ruku vkládá
do okoralé a opálené dlaně pravého sedláka. Mnoho tu
vykládá, tuším, výchova Čechova a panské prostředí jeho
dětských let. Čechova matka usilovala o to, aby její děti, vnuci
to starodávného rychtáře peruckého,zachovávali patrimoniální
důstojnost, zdomácnělou u jejích rodičů, čítajících se k
aristokracii vrchnostenského úřednictva. Kolísal.li již básníkův otec
mezi vědomím příslušnosti k selským praotcům a pocitem
vyvýšenosti vrchnostenské, trpěl tím více Svatopluk Čech

62