Čech sám horlivě vyznával a jejichž nadšené udržování a
prohlubování ve zmíněných proslovech jí kladl opětovně na
srdce i za vlivu vysokoškolských svých učitelů i zahraniční
slovesnosti a filosofie oddávala se moderním proudům
myšlenkovým, z nichž nejsilnějším příbojem narážela otázka
sociálni. Cos nového se rodí v českém vzduchu, dum
svěžích jiskření a vlnobití, počíná Sv. Čech básnické své
posláni. Leč v tomto rozporu otců a dětí, jehož stíny padly o
něco později do obou veršovaných idyl Čechových Václava
Živsy a Sněhu, naprosto se nestaví čtyřicetiletý básník do
tábora starých, třeba že sám cítí, že letu mládeže nepostačí,
a ačkoliv zkušenost jej učí pohlížeti poněkud resignovaně na
smělý výboj mládeže. Jen slova sympatií, důvěry,
povzbuzení a uvítání hrnou se mu se rtů.

Leč nyní burně vpřed I Jak rád bych s vámi,
vy juní hrdinové, v zápas píli!,

v ten krásný boj, z let uprchlých mně známý,
zas bořil, tvořil, jásal, blouznil,
šílil
Svatopluk Čech však ve svých čtyřiceti létech nedovedl
se ani bezpečnou sebedůvěrou napíti z kouzelné číše mladosti
ani úplně ztotožniti s junáckými druhy ze studentstva @
pocit elegický, tak příznačný pro jeho tvoření, usadil se
předčasně v jeho hruď a nedal se ničím zaplašiti. Proto jádro
poslání tvoří otcovská rada studentskému pokolení, nikoli však
rada k opatrnému vykořisťování poměrů a okolností, ani
k ziskuchtivému sobectví přih1fžejícímu k úspěchu a ke
kariéře- stárnoucí, nepodplatný idealista povzbuzuje mládež,
aby vzdorovala svodům mdlého positivismu, nástrahám
vypočítavosti, pošklebům zkornatělé skepse. - Není nikterak
náhodou, že základní obraz, jehož ve své promluvě Svatopluk
Čech užívá, jest vyvážen z oblasti, do níž se fantasie
básníkova vracela stále v dobách mladistvé tvořivosti; slovanský
exotik Bouře, Evropy, Slavie, vidí českého studenta hrdým

59