snažila se zbaviti je hmotných starostí. Toto povzbuzení
rozvil pak Svatopluk Čech roku 1886 v proslovu ke koncertu
ve prospěch nemajetných právníki'1. Dávný milovník
jinotajitelného básnictví východního váží poněkud z daleka vstup
své příležitostné skladbičky a vypravuje paramythii o
Mohamedu, jejž za přípravné doby na poušti zachránila
dobročinně darovaná kytka klasů před hladem a zoufalstvím; tuto
nepoměrně rozpředenou mudroslovnou zvěst z koranu obrací
v druhé části básně daleko stručněji na poměry studentské:
česká akademická mládež jest mu obdobou Proroka, jenž
putoval za poznáním a dokonalostí. Buďtež zde citovány
závěrečné verše Čechovy, které by si do svého štítu mohly
napsati všecky podpi'1rné spolky studentské:

Hle, duchy mladé, vroucí tužboujaté,
zřím putovati v jasný vědy chrám
a směle vzlétat k vysokému cíli Č
leč bída zatiná v ně drápy své,
jich zápal dusí, hubí jaré síly,

v tůň beznaděje svaté touhy rve.

Tu mnohdy hrstkou nasbírané klásky
zář míru v čelo kleslé rozlijí,

chléb prostý, svěcen rukou sdilné lásky,
se změní v ducha spasnou hostii,

a zdvihne z prachu, zdrží nad propastí
tak mnohé duše velkých snah a sil,
jež stonásob kdys vrátí lidu, vlasti,

co soucit šlechetný jim udělil.

Poměry, za nichž Svatopluk Čech roku 1887 zařazoval do
Jitřních písní své poslání Mládeži, lišily se podstatně od
příležitostných podněti'1, vyvolavších jeho dřívější básně
určené studentstvu. Akademická mládež česká, vycházející již
z university navrácené národu, nespokojovala se na sklonku
osmdesátých let oněmi oteckými ideály, které Svatopluk

58