poslání Naší mládeži, jehož jádrem jest poněkud
bombastický přehled národního znovuzrození, pojatého skoro jen
jazykově a literárně, neukládá mladým generacím v Čechách
nic jiného než věrné následování tradice
vlastenecko-romantické. Jen matně zní v závěrečném odstavci tento dodatek:

Odkázali ti štít, v němž orel k slunci tíhnoucí a lev, obraz
velkomyslnosti hrdinné; připojíš jim co odznak doby své
pochodeň svobody a osvěty?

Zcela jinak r. 1879. Skvěle, ale bez nadsázek, jaké tak
často se objevují v pozdních prosách Karoliny Světlé, mluví
tehdejší uznaná vůdkyně českých žen, s mládeží akademickou.
Jakoby chtěla dovoláyati se starých ideálů studentských,
zahajuje své výklady vzrušeným obrazem revolučního hnutí
v roce 1848, připomínajíc si slavnostní okamžik, když za
blankytného jarního jitra, ponej pro spatřila v zlatém slunci
zavláti prapor vojů studentských a slyšela hřímavé jejich
volání, naší stověží Prahou až do hlubin otřásající. Ať žije
vlast! Al' žije národ! al' žije svoboda svatá! Leč tato
vzpomínka nemá určovati směr zásadním vývodům
příležitostného posláni, nýbrž jen ozřejmiti pisatelčinu důvěru v národní
a kulturní uvědomění studentstva.

Jemu, vyvolenému nositeli mravních a vzdělanostních ideálů
v národě, ukládá básnířka, naslouchající s účastnou pozorností
výzvám doby, nejnalehavější starost přítomnosti - chápání
a řešení otázky sociální. Mocně a hrozivě doléhá k jejímu
sluchu dunění podzemního hlasu: rozpor mezi prací a
kapitálem, dělníky a zaměstnavateli, chudobou a hmotným
nadbytkem, bezbrannou křivdou a výsadním nadprávím nabývá
rozměrů tak děsivých, že může se co nevidět proměnit v krisi
katastrofální, zachvacující veškeré lidstvo. Rozhodně odmítá
bystrozraká a nepředpojatá myslitelka uklidňující a vyhýbavé
pokusy politiků a estétů, kteří by otázku sociální rádi
prohlásílí za věc podřízehou, s naprostou nedůvěrou posuzuje
domnění filantropů, jakoby bylo možno společenský problém
rozřešiti pouhou dobročinností. Žádá si spravedlnosti, která

54