nich lyrických, refleksivních a dramatických zmocňoval se
skutečnosti především horoucím citem, který propukal
výmluvnými slovy obecného rázu, rozněcoval čtenářské nadšení,
působil mocně i na vůli posluchačů j ale toho, co Hálek cítil
s opravdovostí věčného junáka, nedovedl naplniti živým
obsahem myšlenkovým, neuměl vysloviti s věcnou určitostí.
Studenti, k nimž zašel Hálek na návštěvu a besedu, mohli
býti potěšeni i posíleni srdečným způsobem nestárnoucího
přítele, mohli se pokochati teplem jeho zvučného hlasu, mohli
načerpati povzbuzení z jeho neoblomného idealismu - ale
byli by na rozpacích, kdyby měli říci, čemu novému se od
něho naučili.

V jediné věci se Hálkovy výklady povznesly nad mlhavou
povšechnost, to tam, kde říznou a bezohlednou kritikou
hodnotí podíl profesorstva na duševní ochablosti a lhostejnosti
současného studentstva. Zde si Hálek, odpovědný odpůrce
školského mudráctví, odbornické povýšenosti, zkostnatělé
pedanterie, suché rozumovosti dusící srdce, promluvil od plic
a pověděl leccos samostatného i nového: jak jednostranný
a mechanický intelektualism školský brání souměrnému
vývoji mladých bytostí, jak pěstování vědy cizím jazykem chová
prvky bezkarakternosti, jak tajemství učitelova úspěchu u žáků
spočívá v umění zahřát, rozohnit, strhnout, jak kouzlo styku
důvěrně přátelského mezi profesory a studenty daleko
převyšuje výhody vzájemného poměru autoritativního. Výtky
Hálkovy obracejí se dílem proti středním školám, dílem proti
wěmčené pražské universitě a tnou v mnohých případech
opravdu do živého j současný čtenář, jenž dojista živě
souhlasil, očekával asi, Žl:: za negativním rozborem bude
následovati nějaký reformní positivní návrh, jak nově upraviti
poměr mezi profesory a jejich žactvem. Místo ~oho však
Vítězslav Hálek se projevuje jako pouhý laudator te~poris acti,
jehož ideálem jsou středoškolští učitelé typu Jungmannova a
Klicperova i profesoři universitní způsobu Koubkova j tato
retrospektivní záliba vlasteneckého tradicionalisty v útvarech

52