srdečnou a letmou besedu chodíval šťastný a lehký
improvisátor do kvetoucí přírody i rušné vsi, do divadla
shakespearovského i k novele Turgeněvově, do dějin i do přítomnosti:
všude pobyl chvilku, podlehl kouzlu dojmu a síle prvního
podnětu, reagoval s překypující výmluvností na ně a o~cházel
opět, neschopen trvalého oddání se ani důsledného
zahloubání. Měl stále, až do předčasného skonu, plné právo cítiti se
mladistvou duší, známeť z nejhlubší básnické knihy jeho
mužných let V přírodě, živé úsilí překonati vše, co by mohlo
znamenati duševní sestárnutí, smyslové zevšednění, okoralost
názoru a cítění - proto ·Hálek zůstával vždy lyrikem jara,
dramatikem junáckého cítění, byronistickým mluvčím mladých
stesků a pochybností. Bránil se přímo tomu, aby uzrál, a aby
mužnost zahladila na dobro rysy jinošské ... , osud splnil
neočekávaným způsobem tužby básníkovy.

V Epištolách neklepe Hálek na srdce studentů pouze proto,
že se sám cítí mlád, nýbrž hlavně z obavy, aby jeho přátélé
nepřestali býti mladými, svěžími, zdravými - chce je jako
varující druh přímo ochraňovati před nebezpečím střízlivé
staroby, omrzelého zevšednění, churavé lhostejnosti. S vřelostí
sobě vlastní požaduje Hálek od českých studentů právě rysy,
které jsou výsadami a chloubou mládeže: nadšení,
odhodlanost, hrdinství, výbojnost, poesii života, vznešené snažení,
hybnost, jarou sílu, sebevědomí, cnosti spíše citové a volní
než rozumové, znaky spíše bohatého temperamentu než
propracovaného karakteru. Zdál se Hálkovi, že studentstvo příliš
a předčasně moudří a stárne, upadajíc v ubohé
chlebařství a dávajíc své síly vyčerpávati honbou za životním
zaopatřením; i nadsazené odbornictví školského studia, nátlak
opatrnických úřadů, lákavé sv;ody kariérnictví porušují
bezprostřední svěžest českého ·§tudentstva. Proti všemu, co si
nasazuje škrabošku rozvážnéq.o stáří a zralé občanské
moudrosti, staví se básnická mysl Hálkova nepřátelsky - jest nám,
jako bychom slyšeli parafrasi slavných veršů Hálkových,
vytryskších z naléhavé potřeby citu:

49