Ó, mistře, mistře, báseň tvoje velká
bohužel, celá, celá neni ještě,

v ní schází ještě poslední tvůj vzkřik
člověka, který ve tmě zákeřné

se pere s děsnou svojí chorobou

a lapá po tvoření křečovitě

a lapá chvíle - v prázdnotě své hluché,
a lapá světla v pustém prázdnu mozku,
po tónech hmatá, - ale onlJ náhle

jako omrzelí, šklební sluhové

vljkradou palác a jej zapálí,

jej opustí a pána v zuření,

a v bezvědomém, hrozném úpadku
kdes v síni na podlaze ležet nechají. ; .

Bylo třeba dozrát k vnitřnímu osvobození, aby toto
pokolení, upřímné a statečné v mukách křečovitého přerodu, si
uvědomilo, že se nemáme k Smetanovi obracet pro obrazy
"hrozného úpadku", nýbrž pro vítězné klady života ničím
neuzavřeného. Není zde místa, aby zkoumány byly pod.
mínky, umožnivší to blahodějné poznání, a aby bylo
zjišfováno, jaký podíl na tom převratu má odborně poučené pro·
niknutí k podstatě Smetanových děl a jaký vůle, vychovaná
pro hodnoty positivní i budiž jen řečeno, že liší-li se vztah
našich vrstevníků k Smetanovi od poměru našich otců k němu
ne sice opravdovostí, ale intensitou lásky, jest to jistě proto,
že prošel ocelícími krisemi.

Plně mimoděk požadavek dějinného myslitele, aby byla
podána filosofie Smetanových tónů, vložil F. X. Šalda do
bohatě rozvětvené hudební kapitoly v prvním díle svých,
Dělníků a loutek božích několik výmluvných odstavců
o Smetanovi, nepřihlížeje k tomu, že hlubokomyslná
meditace kritikova tvrdošijně se staví do cesty výpravnému
básníkovi, sotva poněkud rozvil vlákna děje románového.
Šaldova hrdinka Kornelie Níkodymová, zasvěcená od počátku

44