II.

Mohutnou, teplou vlnou zaplavuje ze Smetanových děl
posluchače radostný a silný cit vděčnosti; plesá vítězně ze
sborů ve zpěvohrách, kmitá se ve světlém víření všemi
smetanovskými tanci, prozařuje zlatým paprskem letního slunce
mistrův ústřední cyklus básní symfonických. Za dary země a za
štěstí lidského bytí, za štědrost lásky a za kouzla přírody, za
jistotu, s níž možno mužnému srdci pobývati pod boží oblohou a
za nejvyšší bezpečnost, jakou jest příslušenství k národu a ke
zděděné půdě, zpívá tu neúnavně statečný a jasný duch svůj
stále nový hymnus díkuvzdání. Bedřich Smetana, který jako
pravý genius klasický nikdy nevyhledával rozporů s přírodou
a osudem, nýbrž naopak usilovalo jasný smír mezi člověkem
a zemí, mezi jednotlivcem a národem, mezi touhou po
velikosti a pokorou před posláním, nalezl hned, jakmile lidsky
a umělecky vyzrál, ony radostné a čestné klady, k nimž se
jiný náš klasik temnější krve a neklidnějšího založení
protrpěl, promiloval, protoužil teprve na sklonu své klikatě vze·
stupné dráhy; již z Prodané nevěsty jásají k nám tytéž tóny
díkuvzdání, pro něž Jaroslav Vrchlický v předposlední své
knize našel mluvu tak výraznou:

Mé srdce cítí dík za každou kapku rosy,
jež z jitra na keři se leskla na listech,
za bzučný tanec včel, za zafičení kosy,

za pro zpěv skřivánčí, vlaštovky v zástupech I
Mé srdce cítí dík za silnou krásu muže,

jenž první na cestě mi vyšel v ústrety,

a za vás nejvíce, vy plné naše růže,

vy ženy, kouzelné tak očím poety I

Není nám, čteme·li tyto verše, sládnoucí zlatým medem a
vonící letním vděkem mateřídoušky, jako by před námi v
posvátné a nevinné své kráse vstávala hrdinská idyla stadická

40