proudění veřejného života českého za obnovené konstituce.
Není tedy snad projevem všetečného ochotnictví, jestliže ve
smetanovském měsíci chce spisovatel nehudebník promluviti
o mistru a zdůrazňuje-li při tom výslovně hlediska čistě
literární: což by nemělo písemnictví, které nejčastěji a nejvěrněji
vyjadřovala národnost, pokloniti se tomu geniu, jenž
zmonumenta~isoval a zvěčnil nejhutnější obsah bytosti národní?

Hudba a básnictví I Romantická touha i nauka s~ily vytr.
vale o věrně sesterském poměru obou Mus, o souměrné jejich
součinnosti, o vzájemné inspiraci a tvůrčím jejich
splývánískutečnost však nesrovnávala se ani zdaleka s požadavky
českých romantiků. V době, kdy za vedení Čelakovského
bohatě rozkvétalo české básnictví v duchu poesie lidové, kdy
po Rukopisech následovaly Ohlasy a po Ohlasech Kytice,
žádali pražští literáti po hudebních svých vrstevnících
obdobná díl~ musikální, ale co mohli jim poskytnouti přežilý
Tomášek a nadšený ochotník zastaralého střihu, František
Škroup, byly jen chudičké napodobeniny prostonárodní písně,
i když se kryly slohem operním. Minula dvě pokolení, a po
vzácné přípravě přicházel z ciziny do Čech v Bedřichu
Smetanovi shtečný tvůrce národní hudby j když však hledal
u českých spisovatelů dějové a motivické obrysy pro
dramatickou náplň své kypící mysli umělecké, musil, odmítnut
Hálkem, vzíti za vděk librety přičinlivých, ale málo schopných
diletantů Karla Sabiny, Em. Zíingla, Josefa Wenziga, jež
teprve v Elišce Krásnohorské vystřídalo opravdové ingenium
básnické o velké obratnosti výrazové.

Bylo častěji s povzdechem vzpomínáno, kterak Bedřich
Smetana prožíval v sobě sám nepoměr slovesné předlohy a
vlastního obsahu hudebního, když užíval tekstů
prostoduchých nebo suchopárných v pojetí, vadných a nevkusných ve
slohu, špatně rytmovaných a dramaticky neúčinných, když
je zdokonaloval, upravoval, krátil, a vždycky znovu ozýval
podiv přetvořující síle neúnavného genia, jenž měnil v zlato
dramatické melodie ne toliko levné kovy běžného veršovnictví.

36