o národním jazyku ještě smýšleti učenci osvícenští, kteří jazyk
jen poznávali, analysovali, řadili v zákonnou soustavu - Josef
Jungmann, v mladosti pisatel Dvojího rozmlouvání, a v
mužných létech tvůrce Slovníku českoněmeckého, jazyk prožíval,
v něm, z něho a pro něj tvořil, jej plnil obsahem básnickým
i vědeckým.

Učenec, jenž pro svou Historii literatury české pročetl
valnou většinu našich slovesných památek, aby z nich
popisnou cestou sestavil přesvědčivý obraz písemné minulosti
národní, jenž vybudoval svůj Slovník českoněmecký na
dokonalém poznání starého jazyka i obecných nářečí, jenž byl,
přes zásadní odchylky, přece vědeckým učněm Dobrovského,
uznával a ctil' arciť v jazyku také živel tradiční, prvek
konservující, sílu poutající s minulostí. Ale mohutnost
Jungmannova spočívá právě v tom, že odhalil v naší řeči daleko více:
její schopnost růsti a omlazovati se, její mladistvou ochotu
oddati se dvorné službě moderního básnictví i její dotud
nevyužitou způsobilost pro vědecké badání a jeho výraz. A v tom
jest Jungmannův tvůrčí čin, jenž váží snad ještě více než jeho
obětavá a trpělivá práce o Slovníku, přesáhnuvši pravidelnou
mez působnosti jednotlivcovy, a proměněná ve svých
výsledcích v takořka symbolické dilo národně obrodné.

Pro mladší léta Jungmannova, jmenovitě pro podivuhodnou
dobu litoměřickou, jest příznačno, že jazykový čin tvůrčí jest
promítán v oblasti poesie: zde jest vlastní kolébka našeho



novodobého básnictví. Jungmann sám byl umělec jemné vní·

mavosti a vzácné· kultury, leč bez produktivního nadání j měl
odstíněný a jistý smysl pro básnickou formu, ano i sklon ke
slohové virtuosnosti i kouzlo metrické i mluva obrazová
nacházely u něho vždycky spolehlivý ozvuk; jeho vkus byl
vzdělán klasičnosti, která pro něho znamenala tolik, co zralé
mistrovství, a zároveIl chápal již duchová i váš~ivá tajemství
romantiky. To vše uvedlo jej na dráhu překladatelskou, na
níž vykonal díla nikoliv jen \rzorné reprodukce,
nýbržpravé tvořivosti. Rázem postavil českého čtenáře v samý vír

32