v pochybností o pravé výšce jednotlivých jehlanců a kuželů.
Avšak jednoho jitra v jasném vrhu ranního světla vypluje
z mlhy a n~jistot, samozřejmě a klidně, nad celé pásmo hora
knížecí, a pozorovatel se diví sám, že tak dlouho se klamal
o jejím vévodícím postavení. Podobá se, že taková chvíle
nadešla Josefu Jungmannovi právě nyní, kdy se dovršuje
sedmdesát let od jeho smrti. Nezapomínáme, že druhá,
historickopolitická fáze národního obrození našeho vyvrcholena jest
patriarchální posta vou Františka Palackého, ale uvědomujeme
si stejně jasně, 1.e vůdcem a otcem prvního, jazykově
literárního údobí byl ten, jejž svorná láska a vděčnost přátel, žáků
i obdivovatelů nazývala jímavě báfuškou. Bylo snad potřebí
hořkých zkoušek přítomné doby, abychom lidsky porozuměli
nejednomu rysu v povaze Jungmannově, který se nám dotud
jevil jako záhada, ne-li dokonce jako slabost: náhlému
střídání opojných národně-politických nadějí a beznadějné
sklíčenosti v otázkách plemenné víry í sankvinickému vzplanutí
nadšení, za nímž následovaly přísné měsíce práce trpělivé
až k sebeohlušení j opatrné nedůvěře i k nejbližším druhům
úsilí a díla a v zápětí po tom srdečnosti otvírající se celé
vlastenecké družině j krajnímu odporu ke všemu, co
proniknuto jest německým duchem a hned zase soustavné snaze
naučiti národ německé metodičnosti a kázni í odvážnému
romantismu, jenž se dává unášeti toužebným cítem a
inspirovaným tušením, ale vedle něhož se hlásí jindy ostražitá kritika
rozumová, ba občas i rozumářská. Tyto rozpory, pro které
dovedl ještě nedávno Jungmanna odsuzovati zjednodušující
radikalism odborníků, byly odrazem převratné a těžké doby,
v níž buditelský patriarcha žil a působil í nejlepší z nás
prožili je zcela obdobně. Neostýchejme se toho vyznati: právě
pro ně jest nám Jungmann nyní důvěrně blízek, a naše úcta
dějinná násobena jest láskou lidskou.

Josef Jungmann nebyl v ničem osobností jednoduchou.

Kolísal mezi různými naukami a rozličnými formami životního
povolání, než nalezl svůj vlastní směr í nevěděl dlouho, zda

30