Leč hlavní slovo v dialogu Nad městem nenáleží Michalovi,
jehož hlava jest podobiznou, nýbrž Allanovi, jehož slova jsou
programem, jak jej známe, byť bez národně českého přízvuku,
v podstatě již z Martenovy Knihy silných. AUan jest typický
Latinec, jenž chtěje býti zřetelným, hromadí doklady z
klasického francouzského umění a myšlení a jenž chce Prahu
nobili.sovati tím, že ji přivtěluje s pyšnou samozřejmostí
k myšlence Západu. Podle jeho pojetí Praha - a z.de všude
Praha zosobňuje celý národ - byla sama sobě nejvěrnější a
zároveň duchově nejmohutnější, dokud žila a tvořila v
románském rytířství, ve francouzské gotice, v latinském baroku;
zbavila se nejlepších možností, opovrhnuvší stykem se západní
renaissancí XIV. a XVII. věku j propadla nutnému trestu,
jakmile zradila ducha románského a podrobila se nepřátelské
myšlence německého protestantství j spěje v nekonečné moře
černé a pusté zhouby, chce-li se i nadále oddávati démonu
negace, vzpoury, pochybovačství, který číhá ukryt. na jejím
dně, jmenovitě za přítomné situace světové, kdy se zápolí
o vítězství jasné kázně, spravedlivého řádu, positivního
zákona.

Tak mluví Allan nad Prahou, a s Michalem mu přisvědčuje
Miloš Marten sám.

Jest patrno, které myšlenkové motivy z Akkordu se zde
vracejí. Opět staví se v nesmiřitelný protiklad latinsky
katolický Západ a německé Protestantství; opět vykazuje se
národnímu duchu českému osudové místo v onom, nikoliv
v tomto tábořej opětně hledá se rozluka mezi domácím
náboženským hnutím a reformací našich sousedůj opět provedena
jest celá dějinná konstrukce s dialektikou, ať dím, hegelovskou.
Bylo však již správně naznačeno, že stanovisko Akkordu
nekryje se úplně s Martenovým názorem, jak jej formuluje
dialog Nad městem: tam Chelčickému, Komenskému a
Březinovi, jakožto mluvčím náboženského ducha svého národa,
pi'isuzovalkritik samosvojné postavení v dějinách evropské
myšlenky, odlišené jemně ne toliko od latinského katolictví

26