v duchu francouzsko.katolickém, nachází s mužným klidem
v Praze právě tuto kulturu latinskou; pražské a české ná·
rodní katastrofy jsou mu jen nutnou očistou viny, kterou na
sebe uvalil národ, uchýliv se od západní kázně, nadané tvo·
řivostí a radostností.

Jinak Čech Michal. Do něho, rozumového vzbouřence a
náboženského i národního pochybovače, zaklel Marten s jí.
mavou upřímnosti netoliko sebe sama, nýbrž typ našeho in·
telektuála před válkou: prchá z domova, ne že by ho snad
nemiloval dosti vroucně, nýbrž nenacházeje tu dosti místa pro
své činorodé účastenství; nedovede v sobě překonati bolesti
z urážky, jíž se mu dostalo odmítnutím, když nabízel své síly;
marně hledá v kvietismu svého okolí poslání a životní smysl
a posléze svůj zápor, svůj vzdor, svou nevěru promítá i do
minulosti svého národa. Tedy typ ven a ven záporný, křtěný
ze studených vod severského kriticismu a protestantské
inspirace, domyšlený dědic nervní dekadence a ideového
nihilismu. Tento Michal - postava tak památná, že by ne·
měla býti dějepisci generace z let 1894-1914 přehlédnuta
- Prahou trpí, jako vůbec jeho poměr k životu lest bolestný:
připomíná si její katastrofy a hrůzy, které národ stály málem
život, táže se po jejich vnitřních důvodech, ale nechce zapříti
a zraditi minulosti, v níž z národní duše vytryskly nejčistší
prameny síly a bolestí. Nedobírá se ani v závěru dialogu, kdy
spíše mlčením než přímým souhlasem přisvědčuje konečně
přece Allanovi, bezpečných kladů, nanejvýše živí v sobě na·
ději jako zrno klíčící pod zemí, že jednou najde v městě pro
sebe a své poslání místo a že vynutí silnou vůlí, aby nebyl
opět odmítnut. Miloš Marten, jenž dialog svůj psal dílem
v Uhrách jako rakouský voják, dílem v Praze, jako muž za·
svěcený smrti, nedospěl ani v posledním svém osobnostním
projevu životních jistot, které si většina z nás vynesla jako
nejcennější kořist ze světové války j tušil však, že se jich
domyslí, docítí, dotrpí ... bylo tragickým sarkasmem Osudu,
že se směl dotrpěti jen tichého hro bu pod Jizerskými horami. •.

25