mladé mUže před pokušením a neztrácí důvěry, že jeho
duchovní synáčkové zůstanou vždy věrni cestě s vůdcem na·
stoupené.

Nejkrásnější však jest řada listů, psaných Pražanům a věr·
ným Čechům ze žaláře kostnického j z kázání betlémských
zůstal tu důraz, ale hm\ivost kazatelova nadobro ustoupila
naléhavosti přátelské, něze bratrské: v' rodácích a krajanech
.drahého království Českého vidí se Hus sám znásobena, a
vše, co zaměstnávalo po celý život jeho vlastní duši, rozebírá
nyní v osamělých hodinách rozloučení se svými vzdálenými
dědici, otázku odpovědnosti a stálosti, poznané pravdy, na
niž marně sahá násilí, občanských povinností a synovství
božího. Několikráte rozloučil se mistr Jan Hus, "v naději sluha
boží, se všemi věrnými, jenž Boha a jeho zákon milují a budú
milovati", několikráte pronesl k nim z okovů "žádost svú,
aby v pravdě a v milosti Boží prospieva1i a do smrti statečně
stáli" - vždy nalezl nový odstín výrazový, slohový a
přednesovýpodle povahy událostí, podle své nálady, podle intensity
světla, které již již proudilo z nebes otevřených do žaláře
mučedníka, hotového podstoupiti smrt za přesvědčení.

Není to již scholastický učenec, ani středověký kazatel,
nemluví tu ani dialektik ani mravokárce: čisté lidství v
hodině tragické dochází tu výrazu zcela osobního, ač sloh jest
obecně přístupný, lidově srozumitelný. A hle, co jest útěchou
statečnému muži na pokraji hranice? Jistota, že zůstal
věren pravdě boží, a že ;eho svědomí splývá nadobro se
svědomím národa,jemuž podříditi se znamenalo mistru Janu
Husovi posíliti vnitřní jistotu, která ;eště v plamenech
otevřela jeho ústa k písni nábožné.