Spisovatel plistupuje k vlastní práci. Načrtne
si nejprve všeobecně obsah svojí knihy, rozdělí
sí děj; promyslí, zda jednotlivé částky jsou
souměrné; někdy na zkoušku napíše si ten či onen
výjev, na němž mu zvláště záleží, někdy
vypracuje si nejprve oddily nesnadné. Pak píše
kapitolu za kapitolou dilo, hledě k tomu, aby sloh
byl půvabný, jasný, názorný a libozvučný, a
nejednou přepracuje větší neb menší část knihy, jen
aby zdokonalil svůj výtvor. Konečně je hotov, ale
přece rukopis nedává z ruky. S přísnosti k sobě
samému a svému dilu pročítá jej znovu, škrtá
zbytečné, vyplňuje mezery, zušlechťuje sloh, až posléze
kniha vyhovuje jeho představě. Tu může spisovatel
s hrdosti nad dokonaným vznešeným dílem
odevzdati rukopis a toužebně čekati, až opětně jako
jasný blesk kmitne jeho duší myšlenka nového dila.

Tol duševní historíe knihy, většině čtenářd
neznámá a často nepochopitelná. Vědu, která se
zabývá těmito vnitřními dějinami knihy, jmenujeme
literárním dějepisem. Jako dějepis vůbec, obírají
se i literární dějiny především minulýmí dobami;
tam pak, kde obracejí se k přítomné době, snaží
se vyložiti jí pomoci minulosti. I vykládá literární
dějepis, jak v různých dobách a u různých národů
vznikaly knihy ze života a z mysli spisovatelů.
Aby to dobře póchopil, literární dějepisec se
seznamuje se životopísem, činnosti a názory
spisovatelů a vypráví pak, kterak všecka dila jednoho
spisovatele tvoří jednotný a přirozený celek, a jak
tento celek opětně souvisí se životopisem
spisovatelovým.

10