síce jiných. Ríkávalo se kdysi, že každý český
student byl na určité doby ohrožen souchotinami, byf
pak dožil se jako stařec četných desítek let.

František Jandl neučil v Perálci dlouho, deset,
čtrnácte dní; pak v domě rodičů započala ona
existence, na tomto bědném světě snad nejstrašnější,
kdy mladá bytost nevidí před sebou další cesty,
nýbrž otevřený hrob, jenž pojme její nedospělé tělo
a zaškrtí její duši, nedomysli vší a nedokonavší svoje
poslání.

Zprvu doufal v uzdravení alespoň pozvolné; pak
se obzor víc a více zatemňoval, a již 16. října napsal:

"Četl jsem nedávno u Svatopluka Čecha: Vesna jest
miláčkem zdravých; ale nemilosrdnou vražednicí
chorých. Co bude se mnou?"

A tak po dlouhých, bědných měsících, kdy
netčeny zůstávaly klavír i malé harmonium, kdy se
prach usazoval na dílech taje hudby roz1ušfujících,
kdy všecko, co bylo začato, zůstávalo neukončeno,
přišla veliká vlna, která vedle zetlelých kmenů a
zralých stromů v moře minulosti a nic oty sráží a
odplavuje i mladé snítky, byť nasazen byl na nich
květ sebe sladší a listí pučelo sebe svěžeji a silněji .

. Ubohý školní pomocník Ferencz!

Ubohý typický, český osude! Hudební pronikavý
talent, těžké mládí, jež si každou trochu svého
vzdělání zakupuje nesnázemi a obětmi, útlé tělo
postavené do krutosti horské přírody, dráha vymezená,
studie započaté, a na konec dlouhé umírání, zkáza,
nic
-
67