nera nerozlučně spojena s bytostí ubohého Ferencze.

Sedávala jsem opodál, často se zastřenýma
očima, aby unikal mi čas i místo, a naslouchala klavíru
rozezvučenému jakoby zázrakem vším utrpením, vší
slastí minulosti, přítomnosti a snad i budoucnosti.
Aneb z blízka sledovala mezi notovými řádky text,
pojící se k motivům, a představovala si k dvojímu
umění Wagnerovu třetí scénické, o němž jsem
věděla, že záhy je uvidím, a pro jehož soubor chtěla
jsem se co nejpronikavěji připraviti. Můj kadeřavý
pianista pomáhal mi k tomu tak obětavě, s tolikerou
trpělivostí! Nazývala jsem jej pro jeho hru svým
Davidem, a často opakovala verše z Hebrejských
melodií Byronových, v nichž Saul vyznává: Má duše
temna
.-
Připadalo mi, že kouzelné umění, které dovede
vnikati v nejtemnější hlubiny duše a přiváděti do
nich jas, které umí rozvířiti duši tak, že smísí se
v ní zoufání minula s jásotem budoucí naděje, smí·
sí se osoby, čas, tóny i city, až posluchač jat jest
ohromnou, závratnou vlnou - nemělo by býti
pohřbeno v těžkém a nebezpečném životě horské školy
jednotřídky neb dvojtřídky, nýbrž vyvedeno na širší,
rovnější dráhu a dovedeno k vysokému cíli
dokonalosti. Přála jsem si vřele, aby nesmělý školní
pomocník v Rychnově uposlechl nabádání svých
učitelů- hudebníků na pedagogiu a své vlastní
vroucí touhy; aby maličké, nedokonalé harmonium, při
němž studoval a ůkoly harmonie řešil, kdy jen čtvrt·
hodinka se naskytla, zaměnil za nástroj větší, lepší.

65