na, Soumrak bohů, Tristana a Isoldu přehrál do
počátku července úplně, z části i několikráte.

Bylo podivuhodoo, jak on, jenž vychován byl
v uctívání klasické, průzračné hudby, brzy vnikl
v bludiště a propasti Wagnerových skladeb a jak
záhy porozuměl taji všech tajů, záhadnému
Tristanu. Někdy se mu zdálo, že jsou mu Mistři-pěvci
nejmilejší, a zase byl vzrušen a dojat kolozpěvy v
Tristanu, jež i lidem hudebně vnímavým bÝvají jakoby
cizí, bezezvukou řečí. Hrál·li Isoldinu smrt z lásky
neb Sachsovo vznešené odříkání se - byla to hudba
vpravdě nebeská
-
Jednou pořadem hry se dostal k nedlouhé
předehře třetího jednání Tristana; když dokončil
preludium a než intonoval pastevcův roh, svěsil ruce
a vydechl zhluboka: Jak jest to krásné
.-
Tato skladba, tak velmi zádumčivá a spolu
nesmírně rozrušující,líčí pozvolné umírání Tristanovo
na rodném hradě... byla to prorocká tucha, jež
vložila mu na rty ta zbožně zálibná slova?

Wagnerem se otevřel Františku Jandlovi, podle
vlastních jeho slov, zcela nový hudební svět; snažil
se poctivě veň dále vnikati, nesporné jeho obtíže
přemáhati. Kromě toho miloval i Griega,
Čajkovského a sladké Písně beze slov Mendelssohnovy.
Když poprvé zahrál píseň číslo 10. (Agitato e con
fuoco, D-dur), zazvučela mu tak silně v duši, že si
přál ji míti stále a sbírku si zakoupil. Slyšela jsem
ji od něho ještě za počínající jeho churavosti v září,
a zůstane pro mne spolu se zmíněnými úryvky z Wag-