hlavně sedm řad Hovorů po práci, jež měly býti
jaksi odleskem našeho života národního. V
litomyšlském Spolku paní. a dívek, v jehož výboru jsem
byla skoro od počátku (1885) členem a brzy na to
starostkou, obíraly jsme se myšlenkou spořádati
výstavu ručních prací; jakmile však počala se na
Moravě hýbati myšlenka etnografická, sbírání vy·
šívání, připojila jsem k chystané výstavě i oddělení
starých prací. Výstava konána roku 1887 v máji, a
ejhle! z okolí sešlo se do té míry starých
předmětů, že poznala jsem zhruba obrysy zvláštního kroje,
o němž dosud málo kdo mluvil, a o který nikdo
takměř se nestaral. Umínila jsem si, že budu PO
kroji pátrati. Rok před tím poznala jsem divokou
krásu budislavských skalra poněvadž i z vesnice
té byly některé částky kroje, bylo mým vroucím
přáním tam po delší čas pobýti.

To se o prázdninách šťastně splnilo; hledání,
zprvu bezvýsledné, hlavně za pomoci paní
učitelové Klusoňové dalo se pravým směrem, a koncem
října bylo tolik sebráno a probadáno, že přikročila
jsem k sepsání článku Kroj lidový a národní
vyšívání na Litomyšlsku. Darmo jsem naléhala na uve·
řejnění jeho ve Světozoru; nakladatelství obávalo
se drahých illustrací a odkládalo dále. Nebylať věc
ještě tak populární jako teď. Konečně umluvili jsme
s Mil. Procházkovou, že článek otištěn bude v
Hospodyni 1890 a pak s obrázky ve zvláštním vydání,
což se i stalo 1891. Bylo to první dílko o českém
vyšívání. Budislav a okolní vesnice poskytly mi

56