vzpamatovati nemohla. Zivota maloměstského ajeho
složitých pravidel naprosto jsem neznala, o lidu
dočetla jsem se leda z knih - vše bylo tak cizí, ne·
přátelské a jak se mi to zdálo bezbarvým a nezajíma.
vým! A nad to se měl bývalý vyhýčkaný miláček
státi pojednou vážnou, samostatnou ženou! Po
mnohých bojích zvykla jsem si přece; dlím nyní na
17. rok ve starobylém městě, v němž během času
mnohé přirostlo mi pevně k srdci, a jehož
rázovitý lid okolní i jeho kulturu od r. 1887 učinila
jsem svým nejmilejším studiem. Ohromná přeměna
stala se se mnou, odnaučila jsem se věřiti, že štěstí
jest cílem člověka, vím nyní, že jsem se zrodila,
abych trpěla a se odříkala a hlavně abych co nej~
více pracovala. Přeměnu túto vylíčila jsem v práci
Sny a skutečnost a alegoricky v Bajce o pošetilém
ptáčeti.

Proměna byla by se snad přeceneuskutečnila,kdy·
by mne nebylo stihlo ráz na ráz tolik utrpení. Hned
r. 1877 v září zoufala jsem si nad mrtvě narozenou
dceruškou, r. 1879 nalezli mou vášnivě milovanou
matku mrtvu na prahu pokoje, a mne po tři týdny
hýčkali zprávami o jejím zlepšeném stavu, poně·
vadž byla obava o můj život - narodil se mi můj
nejstarší synek Theodor. Roku 1883 ztratila jsem
otce, krátce to po narození pátého mého dítěte
Františka Vladimíra. Obklopena tlumem čtyř ma·
lých dětí, zbavena rodičů, takměř beze přátel, pod·
porována jsem byla jen něžnou láskou svého chotě,
jediného svého přítele, slunečního svého paprsku,

54