MOUDROST TĚžíTKA Na psacím stolku leží na knihách a papírech tři těžítka, prosta a krásná svým přirozeným tvarem, původní barvou, leskem, v němž plápolá sluneční paprsek, uvězněný po tisiciletí v hloubkách zerrtě. Dívám se po nich mezi prací a těším se jimi jako věrnými přáteH; i když povadnou květiny v kořenáčích za oknem a ve vásičce na stole, mají pro mne tito tiší druhové pozdrav, útěchu, povzbuzení. Jsem nahoře nad Kutnou Horou na lesnatém Kaňku, když se zadívám na zelenavě stříbrnou hrudu kyzu, která svítí jako záludné jezírko. Slyším zvony gotických kostelů, průvod havířů a maršejd, níktl v středověkém kroji postupuje rytmicky, couky stříbra se otvírají jako v báchorce a zase hasnou v té těžké elegii nezapómenutelného mrtvého města. Nad hlavou šumí mně jedle a smrky Moravského Krasu, vezmu-li do ruky hranatý a ostrý kus lesklého bílého vápence, který jsem si loni přinesl z údolí mezi Křtinami a Adamovem, kde chytal jarní slunce do svých mléčných destiček jako benátské zrcadlo hltá mnohonásobně obraz mladé krásky. Slunce se na obloze ukrylo co chvíli za sivé mráčky, ne jinak než punkevní potok dole pod silnici, avšak můj vápenec byl ho stále pln a doposud je vyzařuje j za nejkalnějšfch dní -lež, dobrý, bílý kameni, klidně na černýeh veršíchbásníka pesimistického' Přece však nejraději mám těžítko třetí, nazelenalý ,hladký pazourek, s nímž se možno laskati, a který nikdy ruky neporaní.Jesl na něm rázem vidět, že jest to dar dobrého člověka, věc spanilá i užitečná, kousek přírody, jejž jest mílo potěžkati a přece také produkt umění, na jehož rysech spočine oko s tichou a pobožnou rozkoší. Mé těžitko jest drobným, napolo zpracovaným mlatem z mladší kamenné doby: tvar, krásně vyklenutý a cudně se po jedné straně užicí, jest úplně hotov, ale po straně jest úchvatně jímavá stopa díla náhle přetrženého, kterou den co den pozoruji jako čestnou jizvu bojovníka, přinesenou z hrdinského zápasu. Přítel starožitník, který mne touto předhistorickou sekyrkou obdaroval, upozornil mne, že kruhová prohlubenina s reliefním středem 158