lim, a ožije snad zase teprve po letech. Husté, neprůsvitné koruny
,mrkůa divoke uzloviny jmélí udusí úsměv křehkých hruštiček,
laivnich pomněnek a zardivajících se jahod, jímž mne vítá mladý
láj, můj přítel od svých nesmělých ,začátků. Avšak c~ mne sama
lenalézá les stále změněna? Dávno je v duši světlo a klidno tam,
tde se stmívaly vlhké a dusné hvozdy mladistvé, snad jen
fysiolo:ické zádumčivosti. Nad někdejšími místy kvetoucí víry v život
1 důvěřivého optimismu k lidem tká tiše stříbrné podzimní mUiy
nírná melancholie. V srdci teskní skloněnou borovíci smutky Dad
)ředčasnými hroby a nad marnými nadějemi v sebe samého, které
ako pod břečtanem zmizely pod resignaci. Zdává se mně někdy, že
;e do svých lesů vracím každoročně shovívavější, laskavější,sprave~
l1ivějŠí, ale přemýšlím-li o tom déle, není mněprávě veselo. Což
nemamená to zároveň, že jsem zase snížil své požadavky na život, že
sem pozbyl další měrou schopnosti odsuzovati, která je výsadou vý·
)ojného mládí, že mne do svých kruhů opět pevněji zaklel odzbrojující
~e1ativísmus? A pak - toto vše je mně důkazem, že není příliš
faleka doba, kdy se přestanu měniti, dojda zralosti, málo hodné
~ávídění, kdy sám již nestanu nad svým já v údivu ani s
p~ekva~ením - lesy, měnící svou tvářnost ustavičně, budou mne rok co
'ok shledávati týmž, vyřadovaným zvolna z vývojového rytmu
Hvota a růstu.

Jednoho léta již nepřijdu, abych při shledáni s lesem prožíval
~ároveň roz~ošné i bolestné divadlo úžasu nad změnami. Nepřijdu
ienom proto, že zatím bude přelito do mých smyslů, do mých představ,<
do mých vět již všecko, co mně mohly lesy poskytnouti na zvucích,
barvách á obrazech? Či snad spíše z té slavné příčiny mystické, že
mne Věčně Nezměnitelný pojme do své tajemné dílny, aby se mnou
provedl proměny nejzávratnější?

157