zdáti. Má jeho hutnou věcnost, podmíněnou prudkým a stále
svěžím darem pozorovatelským, jeho smysl pro příznačné
nepatrnosti, z nichž lze souditi často na podstatu jevů, jeho úctu před
detailem, jejž umi oživiti velice bezprostředně a s názornosti až
útočnou. Ale sám není naturalistou, ba možno jej označiti jako
slohového protichůdce tohoto směru: třídí, vybírá, stilisuje dcí
zkratek a napovědi, kdežtonatura1istésbirali, vyčerpávali,
předkládali v dokumentární šíři a úplnosti jevovou skutečnost. Virtuosita
kresebné zkra tky, krajní odvaha slohového zhuštění, důmysl soustře~
děný k vytvářeni esencí, trestí, výtažků, růžových olejů - tak asi
dal by se vyjádřiti Kenův výrazový svéráz, jenž na čtyřech, pěti
stránkách se osměluje podati celého člověka, v malém odstavečku
karakteristiku dramatu, ve dvou přidavných přímětcich·
povahokresbu figury. Kerr sám dobře vi, že tento sloh, stíhaný často výtkou
manýrovanosti,jest něco vice než pravdivým a přirozeným výrazem
vlastniho temperamentu i právem zakládá si na tom, že toto prudké,
divoké, opojné, vyčerpávajíci staccato jest vlastní mluva naší doby,
chvatně pádící, nedočkavě v požitku a vjemu, rychle přijímající,
rychle zapominajíci doby vzducholodi a jiskrové telegrafie ... doby,
které staří, počestní, těžkopádní naturalisté z konce osmdesátých
let sotva rozumějí.

Jestliže pavědecké sklony sváděly. občas naturalistícké
spisovatele, aby se pokoušeli o neosobní věcnost, a byl-li tento směr
někdy přenášen ido literárni kritiky.zvláště
autoryhistoricko-fi1ologického školení, odmítal jej Alfréd Ken, umělec osobitosti až
útočné, od začátku co nejrozhodněji: kritika jest mu slovesným
uměním, nikoli vědou neb doktrinou, a uměni se přéce nemúže
státi nikdy neosobním. Kerr jest dokonce stále. v pokušeni, aby se
vším důrazem podtrhoval subjektivismus svého povolání a dila; jeho
dramatický rozbor nevl:niká ani z úmyslu informačně sloužiti
obecenstvu, ani ze snahy působiti na posuzovaného autora či herce,
ani z úsilí hledati doklady a důkazy.pro krasovědná pravidla, nýbrž
především z tvůrčí potřeby, která jej nutí z dramatických dojm6 a
divadelních sensací vytvářeti samostatná dílka, sice jiného druhu
než jsou básně, povídky a činohry, ale stejné hodnoty -
produktivním kritikem jest podle jeho výměru ten kritik, jenž ve svém

146