v pitevní síni a na pitvanou mrtvolu. A on toužil hráti svuj život
spontanně, prožívati vše v nelomeném, silném dojmu, hýti
upřímným, prostým, nevinným. Prchal tomuto hroznému sebepoznání:
toužil po letu vesmírem, při němž by měnil přírodu a formu všech
věcí, ale musil se spokojiti poutí poStředozemnímmořij snil o tom,
jak by probadával hvězdy a objevoval světy, avšak měl pouze
svou yachtu, sotva vzdorující mořské bouři j prahnul po visi
Flaubertova svatého Antonína, leč byl toliko básníkem věku
positivního, prosaikem školy naturalistické. '

A co zbylo mu jako výtěžek bludné té pouti vodami a po březích 7
Únava smyslU, nenasycených dojmy prchavými, hr1Íza z Hdí, jimž
se konec koncu nemohl přece vymknouti, strašné vědomí, že všude
<:íhá nelítostná smrt, ať jest to láva nahoře na Etně, či poškleb
~roteskních kost1ivcu v kryptě pod kvetoucím rájem Palerma, či
melancholie skonu souchotinářu mezi r1Ížemi Riviety. Víra, že prchne
.sám před sebou, byla pouhou ilusí j scenerie se měnily, lákaly,
míjelYí ale cosi trvalo a nedalo se přehlušiti. Byl to onen hlas
vduši,jenž poprve ozval se jako zubatý nuž, pilujícf srdCe v zátoce
u Agy za noci bezesné. Hlas, jehožpessimi~tický básník nedovedl
-utlumiti, a na jehož výčitkypositivista zakletý do čistě rozumového
poznání neuměl odpověděti. A tento hlas, •• mučivý, doráživý,
neznámý, nezapomenutelný, divoký, neutišitelný" ,vyhnal
Maupas.santa na pout poslední, tam daleko, tam. dolU, tam kamsi.

Ale o této příšerné cestě nemohl již Maupassánt vyprávěti.

143