Ačkoliv se sugestivností básníka, jenž ze všech ,věcí mrtvých
vyvolává proud života co nejintensivněji, Maupassant popsal řadu
soch, staveb, obrazů, přece nebyl v cestopisech ničeho více vzdálen
než kronikářství uměleckého. Neměl zájmu antikvářova, neměl
historikova vzdělání, neměl soustavnosti estetikovy j nehledal nikdy
poučení, nýbrž prahl po dojmech a bral je vděčen a hltavě, kde se
mu podávaly, ale neprožíval jich s pomalým labužnic~vím. Jeho
<:esty byly chvatem, útěkem, horečkou i více než sám si uvědomoval,
zdědil Maupassl1nt romantickou nemoc neklidu Chateaubriandova.

Z vnitřní prázdnoty, z nepřemožitelného hnusu, z neumořitelné
nudy míní se léčiti smyslnými a barevnými obrazy krajin, vzestupem
na Etnu a pohledem do západu na moři dojmem z ječících vln
v Bretagni . a procházkami po osamělých březích v Nizze. Zprvu
v knize "Na potulkách", velmi malebné a rozmanité, dozvídá se
-čtenář více o léčebných prostředcích této nemocí století, později
v knize "Na vodách" úchvatnější, ale méně barvité, vypravuje se
.skoro jen o nemocí samé. Šumění vln a hukot větrů jsou průvodní
melodií této bolestné diagnose, která nejde do menší hloubky než
sebepozorování 'Sécancourova v "Obermannu" neb Mussetovl1
v "Zpovědi dítěte našeho věku" ale jež zabývá se chorobou duše
() století složitější a unavenější.

Romantická nuda ze života všedního a bezbarvého vystupňovala
se u Maupassanta v hrozný hnus z pravidelnosti a opakování, jímž
se mění lidé v automaty.

Nacházel blížní své odpornými, degenerovanými, zrůdnými,
pokud . pozoroval jedince j d.ěsil se hromadné hlouposti, která
ovládá stádo lidské. V tomto pocitu zaříkal se, že se nikdy k nikomu
nepřipoutá, aby po chvíli se dusil ve vědomí odvěké samoty. Nebof'
tento hrdý muž, jemuž se příčilo náležeti komukoliv, ať jest to
žena, přítel, pokrevenec, podtil věčnou bezútěšnost nad tím, že
"jsme stále uvězněni sami v sobě, aniž by se nám podařilo vyjíti
ze sebe, odsouzeni vléci kouli svého snu bez vzmachu". Poznal,
že nedovede nás potěšiti věda, nedovede nás osvoboditi umění.
Chtěl zapomenouti na tíhu svého já v tvoření básnickém
auvědomil si v okamžiku toho rozhodnutí, že kleté jeho já se rozdvojilo,
na já pozorující a na já pozorované, na diváka a na herce, na lékaře

1-4:2