MAUPASSANT NA CESTÁCH

Věrný žák F1aubertův a mimovolný stoupenec rozumových
doktrín francouzského klassicismu usiloval v Maupassantovi vždycky
vymýtiti vlastní osobnost co nejrozhodněji z díla pokud možno
necitelného a objektivního. Jeho inteligence jasná a střízlivá ve
spolku s neústupnou a trpělivou kázní uměleckou spoutala všecku
osobní účast, potlačila veškeru přítomnost citového živlu, umlčela
hlasy sympatii i antipatií; spisovatel měl nadobro zmizeti za knihou.
Touto přísnou metodou román i novela stávaly se
bezprostředním obrazem života vzněcujícím ilusi stupňované skutečnosti; ale
malíř, jenž zprostředkoval tuto ilusi, a jehož tvůrčí schopnost jevy
zmocňovala a násobila, neměl projeviti ničím své přítomností. Mau~
passant si přál se vším rozhodným důrazem své hrdé povahy, aby
čtenář jeho knih ne~ohl si vůbec učiniti představy o lidské bytosti
jejich tvůrce, aby z nich nevyčetl ničeho o jeho osudu, karakteru,
zvycích, aby v něm ctil toliko jeho slovesné. mistrovství a nikoliv
též jeho trpící lidství. Tak pyšnou a tvrdou formulaci dal
naturalistický klasik asketickému slovu Pascalovu o ~avržitelném Já,
hodném vždy nenávisti.

A přece Maupassant nedovedl přese všecko úporné úsilí
zahladiti naprosto v básnickém díle sebe sama, stejně jako nemohl
Flaubert potlačiti svého já ani ve výtvorech nejobjektivnějších,
a jako mramorová impassibilita Leconta de Lisle byla pouhým
přeludem:čímdokonalejší výtvor, tím méně snadno nedohlednouU na
jeho dně tvůrce. třebaže stvořitel sám zahalil se úmyslně do
neúčastného klidu sedmého dne.

I • kdybychom neměli důvěrných dokumentů o Maupassantovi,
vzpomínek jeho přátel, dopisů a zápisků, bohatě informující knihy
Maynialovy, dovedli bychom asi přikresliti si k jeho neosobním
dílům velice živý a intensivní postoj básníkův, jímž takměř typicky
se promítá lidský vztah Maupassantův k životu.

Hle, trojí podobizna velkého kmotřence Flaubertova: Maupassant
jarý, společenský a překypující ve veselé družině normandských
lovců v rodném kraji za podzimní večeře sv. Huberta, s vlhkou

137