jeho návratu, ovšem ne již stará hranatá, ježatá a sešlá Aase,
nýbrž očištěné a zduchovělé mateřství samo, které jako přirozený
doplněk uceluje věrné a spasné milenectví Solveižino. S nebeským
otcem, jenž přece nedal Peerovi úplně zablouditi na troldských
cestách, bdí nad P~erem matka Solveiga tak dlouho, dokud otec
pro věrnost její nesejme viny se syna marnotratného. Sama pro
sebe si od Peera ničeho nežádá: dávno zapomněla, že zůstal jí
dlužen milenecké objeti. Sama mu nic nevyčítá: věděla!, že jen aby
dávala a odpouštěla. Sama na nic nečeká: shledání s vytouženým
jest jí vstupem do nebeského království. Podoben těm, kdož
umírajíce, schnoucími a chladnoucími rty zajíkavě slabikují· ne
milenčino, ne ženiM, ale matčino jméno, chápe Peer Gynt: jako z lůna
mateřského vyšel čistý, tak se tímto náručím druhé matky čist
zase vrací k otci. Lehounce jako po mechu, nevinně jako v dětských
dobách, sladce jako ve snách půjde svému otci vstříc. Solveižina
ukolébavka, silnější mořského příboje II stříbrnější všech zvonů,
·ho doprovází.

Jako doktor Marianus ve "Faustu" vzývá u mystickém vytržení
na závěr pannu, matku, královnu, prose ji za milost, tak někdejší
""císař jáství" Peer umíraje modlí se: "má matko, má choti, bez
hříchů, vin, tg ženo 1"

A naše srdce ve sboru mu odpovídají: ,~Ave, Mater Gloriosa/"

136