Peerovým synkem, připomínaji svému zapomnětlivému svůddjeh()
nevyhladitelnézávazky, jest dramatickým soudem nad Gyntovou
bezohlednosti k důsledkům vlastních myšlenek, hnuti a činů; jen
Ibsenův básnický učitel Heine vytvořil podobně mohutný symbol
pro "skutky našich myšlenek", když v satirické báchorce o
Německu visionářským pohledem přimrazíl svého líktora se sekyrou
jasně vyleštěnou.

Jiři Brandes odhadl kritickým svým důmyslem velmi brzy puklinu
v osnově dramatu i vpovahokresbě Gyntově, která se rozvírá od
počátku čtvrtého dějství; také Peerův egotism nabývá nové
podoby. Norský selský výrostek s příznačnými rysy svého prostředí
mění se v skandinavského dobrodruha-plavce a dobyvatele, jenž
přímo zkarikuje pudy starých vikingů severských: Peer Gynt prvních
tří aktů omezoval své bludy a vady na to, co vyssál z domácí půdy
a co zdědil po otcích a dědech, Peer Gynt, císař Saharský a
prorok muslimský, velkoobchodník s otroky ,modlami a škapulíři, jest
světoobčan, který ověsil své skryté norské já různými
světoobčanskými cáry, vybíraje si vždycky z mezinárodní civilisace to, co
nejlépe hovělo jeho výdělkářskému a poživačnému egotismu. A nyní
v cizích zeměpásech, kde těžil a užíval Peer Gynt muž, i nahoře
na severu, kam se pro rozhřešení vrátil ztroskotavší Peer Gynt,
stařec, projevuje se stále určitěji další rys, který kontrastem Gynta
pojí s Brandem. Tento jest rozhorlený sok vší polovičatosti, všeho
kompromisnietvi, veškerého pohrávání dobrem a zlem; Peer Gynt
stane se na pouti světem toho všeho zosobněním. Jeho neúprosn'ý
soudce s mrazivým dechem smrli, Knoflíkolíjce, vytýká mu v hodině
zúčtování, že nebyl ani velkým hříšníkem, ba ani ne prostředním, že'
si hříchem jenom pohrával, nemaje opravdovosti a sily,kt~ré také
hřích žádá: proto má býti nikoliv zachráněn, nýbrž přelít a
přetaven jako otřelý peníz.

A tu se na sklonku svých dnu dozvídá Peer pravdy, jež jej ohromí
a zdrtí: on, jenž mluvě y Maroku s jinými kořistníky z mezinárodní
čeládky se chvastalparodií Písma, že raději by ztratil celý svět,
než by pozbyl svého já, musí uslyšeti, že nebyl nikdy svým. Egotism
není individualismem, tvrdí tu přísně největší básník osobnostní
světovéhopfsemnietvír stačiti sobě neznamená ještě býti sám se
.-
130