samičky, dnové toužného bubnování a vábivého rachocení na. ni,
dnové slastného páteni. Na Zadních horách beskydských blíži se
jaro.

*

KOPYTNíK. Nedívejte se po mně, tklivé podléštky, blankytnýma
očima touhy; nezvoňte, žluté a bílé sasanky, křehkými a útlými
korunkami mým pohledům na uvítanou; nepostýlejte, marnotratné
dymnivky, mou cestu modrými a nachovými hrozny I V suchém
loňském listí za mrazivého dne jarního hledám nedočkavě jenom
tmavohnědý ukrytý kvítek podivně opojné kořenné v\l.ně, jakoby
načerpané z tajemných hloubek zemských j odhrnuji trpělivě tuhé,
kožovité listy podkovité podoby; dotýkám se všetečnými prsty
huňatého kalíšku j otvírám jej a pohlížím do jeho zakouřené
hloubky. Ano, mám tě zase, kvítko kopytniku, o němž nezpíval
doposud žádný básník, a který jsi přece byl s vítěznými pru~y
tmavě růžového lýkovce vlastním poslem jara v dobách
chlapeckých. Neviděl jsem tebe již tak dávno a beru tě do ruky ne bez
pohnutí. Co se to jen najednou divá na mne tak upřeně z temného
tvého kalíšku, že nedovedu zraku odtrhnouti? Vím již, tot
tmavohnědé oči mého mrtvého bratra, pohled temný a záhadný, smutek

a sen. Třicet let tomu, co jsme spolu v rodném kraji sbírali
kopytník, lýkovec a zapalice, křehnouce zimou a rozpalujíce se
nadšením, a málem čtvrt století spíš již tam hluboko dole, nevěda nic
o probuzeních jara. A přece jsi mně poslal, bratříčku, poselství t
beru kvítek kopytníku do ruky a divím se, jak je studenfMá
barvu tvých očí, má chlad tvého hrobu. Jest vzkazem, jest výčitkou~

*

VST AV ACE. Promeškal jsem po mnoho let jejich příchod, a již:
již se měnily v pouhou vzpomínku z dětských dob prožitých. nae
venkově. Ale letos uprostřed června přišel jsem dohrou náhodon
zase na horské paloučky uprostřed smrkových a jedlových lesů,.
8 drobným mechovým porostem pod travou a se skrytou spodni
vlahou, a hle, první, co mne pozdravilo radostným vzkazem
čas·
122