matické zápletky, hodil se leda pro legendu, která nevyžaduje ani
karakteristiky postav, ani dějového konfliktu, nýhrž stupňuje
přÍběh jednoduchý až k nábožné apoteose. Zato se vděčně a trvale
začetli do emauské episody Lukášovy umělci výtvarní, aby v ní
opětovně nacházeli šťastný podnět pro tvoření; při tom váhí je
hody lásky a dohrořl'čenív emauském večeřadle nepoměrně více
než ·chůze učedníků se Spasitelem za nábožného hovoru přes pole.
Jsou-li realisty, zobrazují rádi chudou a všední jizbu, kde Ježíš
usedá ke skromné večeři a zachycují v obou žácích lidové typy
svého okolí; jsou-li mistry přísné komposice, vítají jednoduché
rozvržéní trojúhelníkové, které sám motiv nabízí; jsou-li básníky
světla z rodu Rembrandtova, nacházejí v postavě mistrově nevy'"
čerpatelný zdroj záře, jejíž zlatý a teplý proud tajemně zalévá
nuznou světnici, mění bědnou šeď všednosti v posvátný zázrak
božské přítomnosti, vykupuje předměty i osoby tím, že je zbavuje
tíhy a hmotnosti. Právě Rembrandt, nejhlubší vykladatel evangelia
štětcem, odkryl v příběhu emauském dvojí kouzlo, drahé všem
křesťanům nového věku; po prvé: těmi, mezi něž sestupuje
zbožštěný Mistr nejdříve a s nejVětší důvěrou, jsou nepatrní
prosťáčkové, chudí duchem a bohatí srdcem, pohostinsky zvoucí ke
skromné večeři a účastní při ní hlubokého tajemství; a po druhé:
důkazem, že Bůh jest s námi, není nic hmotného a smyslného,
nýbrž zlatistý jas, jenž přepodstatňuje skutečnost, vlažná záře,
v které hoří srdce, tajemné štěstí, v jakém jihnou naše smutky a
pochyby, starosti a Uhy, celé naše každodenní lidství. Z "pokladu
pokorných", jejž Rembrandt odhalil v Emausích, bude malířství
žíti celá století; německý realista Uhde, který zdůraznil i ,na této
velikono~ní legendě pohnutý vzlet lásky k pátému stavu, vyčerpal
jen jednu možnost řešení malířského.

Bylo přáno českému básníku, aby našel v emauském příběhu
symbol další, stejně hluboký, ba v podstatě tragický. V
šestnáctičlenném kruhu básní "Co není v evangeliích", tvořícím závěr
zádumčivé knihy z těžkých let hořké mužnosti "Než zmlknu docela",
otiskl Jaroslav Vrchlický parafrasi vypravování Lukášova "Cesta
do Emaus", kde, v mírně laděný celek plaché krásy splývá malba
krajiny s tichou reflexí, šum podvečerního větru s tesknou
nalé
119