duchovosti a křesťanské tragiky, věda dobře, že také tvoření
umělcovo jest cestou k Bohu a ke spasení. Kníže Lorenzo Nádherný
sotva zasáhl do psychologie tvůrčích umělců pronikavěji než bratr
Jeroným Pokorný, tichý a do sebe pohřížený kmotr skoro všeho,
co ve florentském ma1fřství a sochařství na sklonku patnáctého
věku bylo duchové a nadpozemské.

Toto poznání otřese v klášleřesvatého Marka českým
návštěvníkem nejmocněji. Také u nás zna~ená století pa tnácté dvojf proud:
umělecky tvůrčí a kulturně inspirující gotiku karlovskou, jež
hledajíc Boha se pohruzuje do krásy jeho stvoření a uctívá Tvůrce
v přírodě i v půvabu lidského těla, a mravně i myšlenkově zanícené
křesfanství husitské, které osvobozuje etickou osobú jednotlivcovu,
uvolňuje ji politicky, ukazuje jí právo na protest a vzpouru - tedy
i na sever od Alp směr Angelicův vedle směru Savonarolova. Ale
jak zcela jiný jejich poměr I Čeští Savonarolové, Milíčové, Chelčičtí,
Žižkové, jsou příkrými obrazoborci, vidí ve výtvarném umění leda
pohanskou smyslnost a dětskou marnost, a způs,?bují, že jejich národ
na dlouhou dobu pozbude schopnosti vyjádřiti s~ smyslovým dílem,
založeným na studiu přírody a vyváženým z lásky k nf. Mám
zatajit, že mne jako bolestná výčitka přepadla na prahu cely
Angelicovya Savonarolovy vzpomínka na náš radikální dualismus, dělící
a ttíštíci tam, kde šťastná Italie soustředila a shrnovala životní síly1
~e jsem na chvíli zahořkl proti osudu, ne snad proto, že nám nedal
ani Giottů ani Fra Angeliců, nýbrž že utvářel naše Savonaroly tak,
aby se vždy a všudy znovu stávali překážkou vzniku a růstu bo~
hulibého umění serafického 7

105