MARIE TT A

Kalné a prudké vlny hadovitě se svíjející Adiže nesou v liirém
toku roztálé sněhy a roztříštěné morény z Dolomitů a OetzthalQ
a jakoby pohrdaly v horalské pýše rovinou a městem, ženOu se
pod hradbami a věžemi starobyléVeronyneúčastně, zrcadlíce jen
nevrle temná mračna časného dne jarního. Ale také staré pevné
město velkého bohatýra gótského, Dětřichaz Berúna, se v dusné
atmosféře neúplné a nevrlé vesny chmuří a Olračí : mohutné věže
naPiazza dei Signori i v blízkosti románského dómu posupně
sahají k tmavé patě nízkých oblakůj mocné trosky Diokleciánovy
arény nastavují lhostejně a opovržlivě začernalé své zdivo
předčasnému teplu, které snad již zitra .vystřídá mrazivý útok severáku
z Alp. Kalný smutek únavy a mdloby teče po zašlých freskách
chátrajících a zvulgarisovaných paláců v blízkosti Piazza dell' Erbe
a Porta deiBorsarij a jak krutě, přísně a tyransky shlížejí zpod
svých věžatých a kamenně kvetoucích sarkofagů krvelační Scali~
gerové na drobného chodce, který chvátá mimo jejich náhrobnf
gotiku, prázdnou zbožné pokory !Jravého srdce křesťanského, na
.opak stavějící na odiv ulice hrdý osníř II neproniknutelmý helm
vftězného dobyvatele I

A přece jihne mé srdce ve veronském ovzduší, a všecka tíha
padá s něho, jakobych chodil vlahým jasem a čirou pohodou
blaženého dne slunce a lásky. Zdá se mně, že vdechuji fialky svěžích
dfvčích úst a s nimi mámivou něhu oddávajícfho se panenského
mládí, které mně neviditelnýma rukama prostřelo na cestu olivové
snítky a chumáče květů anemonových, a jehož lichotivé šeptáni
mne opřádá, usednu· li v tichém zákouti chrámovém, zadívám-li
se s mostů do proudné řeky, procházím.lise osamělou ktfžovou
chodbou z narůžovělých mramorů romanských.Okouzlila mne to
snad má nová, kamenná přítelkyně ze Zeleného trhu, Madonna
Verona,tfm svym podivným měkkým vděkem, v němž se niisí
zdravý a přirozený půvab antický se zamyšlenougracií
středo


věkou? Vracím se znovu a znovu k této patronce městské, tak cizí

uprostřed hlučících trhovců a tak blfzké potřebě snílkově, a stále

91