VLASTENECKÉ PUTOVÁNí pO MORAVĚ

A SLEZSKU

ZIMA NA KUNŠTÁTSKU . Vzestup z údolí Svita vy na vysočinu
kunštátskou jest v zimě v létě cesta gotická. Svitava, pospíchající
nedočkavě dolů do roviny, razí si hravě dráhu veselými lesy,
světlými háji, lučinatými úvaly, v něž rozpouštějí Drahany horský svůj
karakter, drolící se v jakémsi lehkém rozmaru. Ale na pravém břehu
tyčí se stroze a příkře již zachmuřená Českomoravská krabatina
tvrdých linU, mračných lesů a drsného podnebí, v němž mrzne úsměv
a kamení všecka hra. Stoupáme příkrými cestami po odvážných
serpentinách, které znovu a znovu vábí, abychom Se ohlédli zpět
do malebného a úsměvného kraje pod sebou, avšak cosi nás stále
pudí výše, mezi štíhlé pilíře jehličnatých stromů, na pokraj
špičatých srázů, mezi horsky táhlé vesnice, řídce roztroušené, až spočine
náš pohled na vzdušném hradě posledního českého gotického krále,
který opřen o hranaté a statečné pilíře, jakoby tasil k nebi meč
s gotickým heslem: Veritas Dei vincit.

Na sv. Řehoře bylo na Boskovsku a Kunštátsku plno sněhu,
zde i onde pravý zimní den, zamykající ptákům nedočkavá hrdélka
a časným rostlinlÍm předčasné korunky, ale dole při Svitavě byla
sněhová P9krývka měkká a hebká jako husí prach sedraný lehkou
rukou při veselé besedě, kdežto nahoře na Kunštátsku silně
přimrzávalo. Již u Zábludova praštělo pod koly našeho vozu,
apostupně obzor tuhl a přísněl. Na planině náhorní smetl věčný vítr
vrchní vrstvy sněhové, tak~e hrudy a kamení ostře prorážely; sem
tam v úžlabinách ležely hluboké zámětě a vysoké návěje, kterými
zimomřivě prodíraly keříky své větvoví; smutně narážela kopyta
koní o půdu všude zmrzlou na kámen. Na střechách chalup
osamělých stavenf bohaté rampouchy jako architektonická zdoba
gotického stavitele,u pump a studní kamenné krajkoví opalisujicfbo
ledu a zase nad silnicí v lese, odkud vane mráz a vlhko, špičatý
oblouk větví smrkových či jedlových. V pusté krajině ani živé
duše, jen sem tam zbožný pozdrav kříže na rozcestí. A hle, nad

87