pohrdá stykem s nimi; miluje barvy, které hasnou, aby pod nimi
odkryla hudbu, jež jest mluvou věčnosti.

Nejsem romantikem ~ sdílím s~ přece o flaubertovskou nechut
k stádnému člověku, který zvučilou banalitou své syté a samolibé
živočišnosti znesvěcuje mlčení přírody. A tak jsem zašel k jezeru
. v Doksech zrána, dokud lázně nebyly otevřeny. V rákosí a v
křovinách dřímalo doposud cosi z jitřních mlh, a všecka zeleň měla
hebký nádech pastelový. Sem tam vyplula čírka nebo divoká
kachna z houštiny, kapr se vymrštil lehkovážně z vody, na hladině
se tvořily velké a volné kruhy, jako by neviditelná ruka byla
házela odkudsi oblásky. Ale to vše jenom v zátokách nepřehledně
širého, jezera. Valná jeho plocha - probůh, proč jen přiléhavý
výraz "zrcadlo" o vodě je zavržený germanismus? ~ vlnila se
v silném příboji, stoupajícím vysoko a třísnícím břehy kmitavou
pěnou. Byl to nepřetržitý rytmický pohyb, pravidelný a zákonný
jako všecky věčné přírodní děje, ona prahudba, jejíž základní
akord neseme i v tepu svého srdce i v dechu svých plic. Oč
mocněji než všecka romantická dekorace přírody, výjimečné a
stylisované rozpálenou obrazností, působí takový pohled do samé dílny
přírody, kde se po věky stejně tvoří pohyb, nejvlastnější to proiev
života, ano jedna z jeho podmínek! Rytmický pohyb, tento
pravzor hudby, totoprocitnutf vůle k objektivisaci ve vědomí božíml

Ale tentokráte dílna přírody byla docelasvátečni. Mladé ranní
slunce protrhávalo pomalu mlžné clony a lilo plné proudy čistého
a bílého stříbra na vlny jezera .. , všecko svítilo, kmitalo se,
odráželo s tichou radostí kovové úsměvy nebes. V mlčení a v slasti
se počínala svatba slunce a vod.

Ale již přicházeli první hosté lázenští, z nichž čišelo teplé
pohodlí lože a příjemná sladkost ranní kávy.

78