sváteční hudby lázeňské ani příliš vtíravého veselí v: nevalné t'e.i
staurací pobřežní, aby návštěvník zatoužil po éhvilkovélJloddechu
z tohoto rl.1chu, mísícího pokojnou živočišnost s bodrou rodinností
a přibarveného sem tam koketerH podezřele průhlednou. Kdo
nevyplul hluboko do jezera, aby se vystavil zlatým a teplým náraztim
nepřetržitého příboje a tak unikl hlučné radosti obnažených líd .•.
ských živočichti,. poslechne asi vábení parníčku, křižujíCího skoro
stále mezi Doksy a Thammiihlem; S jeho drobné paluby lze
přehlédnouti celé jezero, jak se mocně "lní pod borovými lesy a jak
měkce plyne k patě prostičkého'vltldštýnského zámečku v
Doksech j malý ostrůvek s jakousi romantickou zříceninKou vstává
v syté zeleni z vln neustále rozčeřených a míjí, nepozvav aník
zastávce; na obzoru vládnou stále oba mohutné Bezdězy a na
jednOm z nich tragické zříceniny gotického hra'du přemyslovského;
obzor kol a kol obklíčený vrchy" tvoří celek tak uzavřený a
jednotný, že člověk ani nezatouží uniknouti z Jeho obvodu. Ale již
jsme v Thammiihlu, lodní zvonec nás burcuje z čistého nahlížení,
lidé se hrnou hlučně z parníku a opěr naň, v podobě ještě
vyzý"avější než v Dolesech doléhá k oku i k sluchu lázeňské veseli
letnfch hosti, kteří se v nasycené a občerstvené tělesnosti
prot~hují, zažívají, baví a vzněcují... Ne, sluneční odpoledne není
v Doksech opravdu vábné, aspoň ne pro toho, komu má býti
příroda osvobozením od lidské malichernosti.

Ovšem, pravý čtenář Máchtiv ptijde jezero vyhledat za soumra'"
ku, ne-li za světla měsíčního. Není již ani človíčka ve vodě, vodní
ptaetvo se odvážilo z rákosí, místo parníčku potácíse hltavý racek
nad hladinou, chvílemi se lehce smáčeje, a také ochrannéb6je se
podobají labutím. Obrysy jsou měkce pastelové, a vějířovité větve,
sosen nad vodou připadají nějak japonsky. Vlny, stříbrné lunou a
toužebně neúnavné, vzdychají, teskní, zpívají jakousi stříbrnou
melodií, a máchovská slova o jezeře, jež "zvučelo temně tajný bol".
zdají se nyní býti pouhou onomatopoickou zvukomalbou mluvy
jezera, kam se bylo před devadesáti lety ponořilo nikoliv nahé
tělo, nýbrž nahé srdce básníkovo. Romantika, ať sluje Rousseau,
Byron či Mácha, je dcerou vod a večera i touží po lidech, avšak

77