děném zaleskla se co chvíli slza. Někdy se zdá, že dojeti Heritesovo
temeni hlavně z elegie, ze vzrušení nad věčným tokem
nenávistného života, nad gracií věcí a osudů, jež vadnou a zapadají, ze
soucitu a z něhy. Ale vlastním zdrojem tiché, teplé, mužné
Heritesovy slzy jest jeho humor, méně svobodný než humor Nerudův,
méně hravý než humor Čechův, ale právě tak český jako ten i onen.
Jest posledním posvěcením Heritesovy feuilletonistiky, nejsladší
trestí jeho moudrosti životní.

V jeho jméně pozdravujeme stařičkého spisovatele. Jeho dru.
hové z Lumíra jsou mrtví j literární idyla vodňanská náleží
slovesným dějinám, rodný dům a drahá zahrada přešly dávno do cizích
rukou; genry a formy, jichž užíval Herites, povídkář a
feuilletonista, zastaraly; čas nadobro vylámal hroty jeho tendenčně
výchovným besídkám. Tedy elegíe, stesk, výčitka o dnešním jubileu?
Ach ne, přátelél Podzimní slunce zalévá plným proudem kraj
starcův, nad nímž natkáno jest babího léta; hrudy odpočívajících rolí
lesknou se jako ze zlata a voní teplem j .. opozdilý pták s pfsní
poletuje pod vyjasněným nebem. Vlídný, smířlivý úsměv všude,
jakoby radost z úrody odvezené do stodol, jakoby děkovný pozdrav
na rozloučenou, ale také jako srdečný vzkaz novým příchozím
po zimě, kteří budou bloudit a hledat,chybovat a napravovat,
odpouštět a milovat, skl~nět se k životu a s1itovávati se I

34