vychovávali četné své děti v praktickém křesťanství, jež,
zachovávajíc tradiční formy katolické, bylo vzdáleno dogmatiky a fanatismu.
Staří naši venkovští Homaisové čekají po tolika beletristických
oslavách i parodiích na svého kulturního dějepisce, jenž
středověky malebné a alchymisticky tajemné výzbroje našich
maloměstských apatyk užije za pouhý rámec, aby tím ostřeji vynikl zajímavý
t}'p. Pronikavost pohledu získaná při pracech lučebních
uzpůsobovala pozorovací schopnost pro studium povah, nad nimiž se moudrý
pan lékárník cítil povznesen; ale nestačilo mu, aby je sledoval,
vykládal a zařazoval do herbáře svých dušezpytných zkušeností
nýbrž snažil se poraditi, pomoci jim, jak neslo s sebou již jeho
povolání; touha vyjadřovati se vybraně, ano i jaksi záhadně naučila
jej výrazu hledaně elegantnímu, mluvě zálibně kroužené, kořeněné
vtipem, ale daleko jemnějším a tlumenějším, než v jakém si libovali
venkovští lékaři, kteří se bránili schválnou hrubostí dojmům svého
povolání.

Tyto dary domova a rodu přenesl Herites do literatury, kde se
mladý lumírovec záhy přiWásil k praporu Nerudovu.

Co znamená v sedmdesátých létech příklad drobné prósy
nerudovské? Především příkaz studovati s pozornou pokorou
nepatrné projevy každodenního života; hledati za figurkami z trhu
a ulice věčný zákon lidského srdce j milovati malého člověka a
vmýšleti se do jeho názorového a citového světla ..• v tomto smyslu
neúnavný figurkář Herites zůstal vždy Nerudovým žákem. Na
rozdíl od mistra zajímal se více o lidské typy než o individuální
ivláštnostij od humoru, který se usmívá skrze slzy, postoupil občas až
na pomezí tragiky, kdy ve zkouškách života a smrti promluví Bůh
v člověkuj jako jinýmaloměstský mistr drobnomalby ve světovém
pisemnictví, Nizoněmec Raabe, řídil se vždycky podle pravidla:
"Pohlížej ke hvězdám, ale nezapomeň na zemi!" Jeho feuil1etony - a v tom
se podstatně liší jak od Nerudy. tak od hlavního causeura lumirovské
školy Jana Liera - houstnou skoro vždy v genrovou kresbu
povahopisnou a velmi často v malou povídku skrovného dějového jádra j
není to dojista náhodou, že již třetí kniha Heritesovy prósy opouští
feuilletonistiku. aby ji zaměnila za povídkové umění v užším smyslu
a že později se svazky rozmarných i vážných besídek u Heritesa

32