kého a mysli a přemítá. O čem asi? Našel sám pro to kdysi krásné
a hutné slovo biblické z žalmu sedmdesátého sedmého: I
přicházeli mně na pamět dnové předešlí a léta dávní - a verš ten čteme
teď na ústech kamenných a umrzlých. Nikde jako zde na Kotouči
není ta řada let dávných tak nekonečná: tady, dávno, pradávno
před historií usadil se v jamách a jeskyních první člověk našich
vlastí, starší všech plemen známých as námi příbuzných jsem na
samé rozhraní českého živlu prudce udeřila nájezdná vlna tatarská,
jistě jen poslední z věkového vlnobití valícího se východu; a ještě
málem včera, před velkým osvobozením, vybíjel se v tomto kraji kopalen
a železáren napiatý zápasobytí a nebytí českého národa Alois Jirásek
přimhuřuje víčka krátkozrakých očí, aby zachytil tento nezměrný
pnivod pravěku, středověku a novověkupřed svým duševním zrakem.

Vysoký smrk smetl s haluze Soše trochu sněhu do tváře, a nám
se zdá, jakoby jakási tesknota rozprostřela se po obličeji upřeném
zpytavě do Jurova kamene. Ano, rozumíme již, co si velký
kronikář sám v přísném sebezpytu nyní vyčítá. Vzpomíná na svou
mladistvou touhu zpodobiti cyklicky všecky hrdinské děje svého národa
a uvědomuje si, ženasadi1 práci a energij celého života, aby ji
uskutečnil. A přece zůstala vlastně nesplněna a jeho životní dílo
má ráz zlomku: našli tam sice místo nejzápadnější Slované z
Chodska, zadunělo tam bohatýrství táborského bratrstva na samém
nejvýchodnějším okraji Slovenska, ale Morava tam chybí skoro
naprosto. Nic o domovině Palackého, nic o kraji a junáckém plemeni
pod Lysou horou, zcela nic o Štramberce a Kotouči. Není to krutá
výčítka sobě samému, nýbrž jen kus melancholie: kolik půlstoletí práce
bylo by třeba, aby zamýšlený hrdinský cyklus byl opravdu úplný?
Po slově biblickém starý latinský citát paprskem únorového slunce
se stře přes kamennou tvář: ars longa, vita brevis. Je to tak úplně
přesvědčivé při pohledu na ten věkovitý Juniv kámen.

A tu náš pnivodce, drahý doktor Hrstka, přerušil mlčení. Vypráví,
jak ogaři a děvuchy nosívají Aloisu Jiráskovi na Kotouč kvítí a
věnce, vzpomíná hluché stařenky, jež se o berličce dobelhala' až
k pomníku, aby se podívala do kamenného líce vypravěči svých
milovaných Psohlavců, a je šťasten, že se symbolický dosah jeho
pietní myšlenky osvědčuje.

29