JE šr Ě JED E N BUDITEL Zemřelý slavjanofil Edvard Jelínek zaznamenal ve svých "Slovanských črtách" názorným a vřelým způsobem dojmy, které si r. 1835 ruský slavista Michal Petrovič Pogodin odnášel do Moskvy z Prahy po návštěvě u vůdčích českých filologů a buditelů. Jmenovitě osobností Šafaříkovou a Jungmannovou byl moskevský učenec přímo očarován: jejich vznešená pr,ostota, odříkavá skromnost, nadšení pro myšlenku a pracovité úsilí činily z nich v očích a v srdci ruského pozorovatele skutečné hrdiny ducha, jimž dějiny jsoudlužny vděk a .nesmrtelnost. Nelze nevzpomenouti tohoto zaníceného líčení z doby naší vlastenecké romantiky, čteme·li nyní v knize polopovídkové, polovzpomínkové příspěvky k povahokresbě Jungmannova a Šafaříkova dovršitele, Jana Gebauera. Nejsou z pera jeho žáků a universitních nástupců, kteří doposud neuznali za dobré ani vydati vědeckou pozůstalost svého mistra j učencova pietní dcera. načrtala otcovu podobiznu tužkou ne vždy pevnou na okraji studentských přiběhli a osudů svého bratříka Jurky. Tak se nám dostává hodnověrného, poněkud sentimentálního obrazu velkého jazykovědce ve spojitosti s rodinnou kronikou: Jan Gebauer-badatel zastírán jest namnoze Janem Gebauerem-otcem, který občas se od psacího stolku zvedne, aby pobesedoval mravoučně, ale i ro~marně se svými dcerami a sYl}Y a hlavně aby se vlidným nepatetickým slovem polaskal se svým dorůstajícím Benjamínkem. Živě rýsuje se před námi unavený, ale neúnavný rek duševní práce. Hospodárnost silami a stále vracející se obava, že by mohl nedokončit svého díla, přesně rozdělily-čas učencův, nedopotištějíce ani rozptylovaní ani vyrušování. Až nábožensky přísné vědomí povinnosti a hluboké pochopení národního dosahu vlastní životní práce okřídli1y zvláštním myšlenkovým vzletem denní zaměstnání a odňaly mu ráz suchopárnosti. Živý, obdiv pro krásu mluvnické zákonnosti i věrná láska k jazyku a jeho tvůrčímu duchu posvětily úsilí gramatikovo, z velké části sběratelské' a třídící. Jan Gebauer neznal a nedbal v mužných a stařeckých svých letech vůbec světa. 21