ostře, co v lumírovskěm kultu i kultuře umělecké
osobnosti nehoví potřebám a tužbám současnosti.
Neblíží se však již již chvíle zralá k tomu,
ahychom vyňali prvky plodné pro budoucnost i z
díla a usilování starých lumírovců ~

O lumírovcích mladších, kteří před
čtvrtstoletím převzali ze Sládkových ochablých rukou
Í'Ízení listu, aby v něm smířili ducha
lumírovského s výtěžky nového hnutí básnického i
kritického, se skoro nemluví, a my sami, kdož jsme v
době Václava Hladíka a Viléma Mrštíka vstoupili
do »Lumíra«, vidíme ještě příliš jasně omyly této
generace přechodní, uváznuvší kdesi na
křižovatce západního naturalismu a české tradice
vypravovatelské. Ve vzpomínce doposud čerstvé
bolí nás nehorázně hlučný přízvuk myšlenek
nedomyšlených, falešné junácké gesto kulturních
horlivců, jimž samým se nedostávalo pravé
kultury, nedočkavost požadavků a závěrů,
nepřipouštějící práce metodické - vždyť na ničem jsme
se neučili více než na vadách těchto svých
přímých předchůdcú. A přece se i jim dostane
jednou spravedlnosti dějinné: nepromysleli-li,
tedy alespoll vytušili nutnost tradiční jednoty;
pochopili správně, že kulturní dorozumění se
západoevropskými přáteli se musí z knihy přenésti
do veřejného života; nahradili případně zápas
pokolení součinností generací. Nevytýkejme jim
s přísností neústupno~l, že nedomyslili svého po-